JERUZALÉM – Izrael je jedním z nejúspěšnějších příběhů novověku. Z těch, kdo přežili holocaust, a z vykořeněných židovských komunit se znovuzrodil národ a především díky kvalitě svého lidského kapitálu vybudoval prosperující ekonomiku, vytvořil jedno z nejmodernějších zemědělství a oživil mrtvý jazyk. Navzdory vší nepřízni si rovněž zachoval demokracii, která je sice nedokonalá a dysfunkční, ale také úžasně vitální.

Přesto Izrael při svém 60. výročí stojí na rozcestí. Izraelský ministerský předseda Ehud Olmert dokonce varoval před „koncem židovského státu“, bude-li země nadále zabředávat na okupovaných územích a nebude-li ustaven palestinský stát.

Vnitřní izraelské výzvy nejsou o nic méně náročné. Relativně homogenní společnost, již zakladatelé Izraele předpokládali, se roztříštila do napjaté multietnické mozaiky složené ze sekulárních Židů, odcizené arabské menšiny, plodné, krajně ortodoxní komunity žijící ze státních dávek, náboženských nacionalistů horlivě vyznávajících mesianistickou odrůdu sionismu, přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, přehlížených Etiopanů a orientálních Židů, stále zápasících o vstup do střední třídy.

Izrael navíc dosud nedokázal napravit nebezpečnou nevyváženost: ač je jeho ekonomika velice tvořivá, přítěž vojenských výdajů podrývá investice do vzdělávání a vědeckého výzkumu.

Metaforicky vyjádřeno, izraelská národní duše se pohybuje mezi „Tel Avivem“ a „Jeruzalémem“. „Tel Aviv“ se hlásí k sekularismu, hédonismu a hospodářskému růstu a Stát Izrael považuje za právní subjekt, na rozdíl od nebezpečné, vírou motivované „jeruzalémské“ koncepce „Erec Jisrael“. Raný průkopnický étos Izraele vyměnil za svody modernity, liberalismu a „normality“. Jeho ctižádostí je být součástí „globální vesnice“, ne odříznutou, provinční židovskou výspou.

Naproti tomu „Jeruzalém“ pokládá „telavivský“ elán usilující o „normalitu“ za plytkou záležitost, která je téměř zločinně lhostejná vůči židovské paměti a ponaučením z židovských dějin. „Jeruzalémský“ Izrael je vlastí touhy po židovských kořenech, hluboce zakořeněného strachu z „Arabů“ a neoblomné nedůvěry vůči „Nežidům“ a jejich „mezinárodnímu společenství“.

Izrael je plodem války a od svého zrodu žije mečem. Zřídkakdy v dějinách nějaké národní hnutí vpochodovalo do své země zaslíbené s tak oslnivou přehlídkou diplomatického bontonu a vojenského umu jako sionisté na cestě ke státnosti. Úžasné vítězství Izraele v boji proti třem arabským armádám v roce 1967 však nepřineslo jen velkolepost, ale i mravní a politický úpadek. Jedenačtyřicet let nato se Izrael stále nedokáže oprostit od rozvratné okupace palestinských území ani od bláznovství osad.

Právě to je paradoxem izraelské existence: pocit moci kombinovaný s neustálým apokalyptickým strachem ze zničení, zrcadleným v nepřátelských reakcích na každou iniciativu, která se dotýká fyzické bezpečnosti Izraele. Samozřejmě, dějinná zkušenost Židů nepřeje snadnému usmíření. Krize židovského svědomí z traumatického přechodu od holocaustu ke státnosti ještě není zcela překonaná. Izrael, zdá se, volí vždy fatalistický výklad regionálních výzev. Mučivým úkolem dneška je pro něj osvojit si radikální změnu strategie a překonat tradiční sklon svých předáků rozhodovat se výhradně na základě scénářů nejhoršího možného vývoje.

Smutně cyklickým stavem arabsko-izraelského konfliktu bylo dosud to, že žádná válka, již pokořená arabská strana prohrála, neotevřela cestu k mírovému urovnání, stejně jako žádná válka, v níž Izrael drtivě zvítězil, nepřiměla jeho lídry, aby byli ve svém vítězství velkodušní. Mírové snahy začaly téměř pokaždé díky arabským, nikoli izraelským krokům. To byl případ války roku 1973, již prezident Anwar Sadat zahájil s cílem donutit Spojené státy, aby zprostředkovaly egyptsko-izraelský mír. Rovněž palestinská intifáda roku 1987 přiměla Izrael k ústupu od politiky netečnosti a ke vstupu do procesu, který vyvrcholil dohodami z Osla.

Unikátní kombinace demokracie a utopismu, jež je vlastní sionismu, umožnila Židům domoci se svého dědického práva a dala jim klíč k budoucnosti. Tytéž prostředky je třeba využít k ukončení konfliktu s arabským světem, zejména s Palestinci. Židé nepřežili vyhlazování jen proto, aby se uzavřeli za zdi, které si sami vystaví. Přežili proto, aby vyřešili to, co už dlouho vypadá jako neřešitelný hlavolam: jak legitimizovat židovskou státnost v očích těch, kdo se považují za její oběti.