Velikou obavou v Iráku a na širším Středním východě je to, že islám a modernizace jsou nepřátelé. Avšak malajsijská historie posledních tří desítek let ukazuje, že toto přesvědčení je mylné. Ve skutečnosti se islamizace prokázala jako účinný politický prostředek hledání souladu mezi většinou Malajsijců a prudkým hospodářským rozvojem země.

Na počátku 70. let, kdy země stále ještě byla drtivou převahou zemědělská a islamizace se teprve dostávala do pohybu, Malajsie zavedla takzvanou „Novou hospodářskou politiku“ navrženou tak, aby napomohla většině Malajsijců získat větší podíl na bohatství země. Po třech desetiletích velkolepého hospodářského růstu se dnes většině Malajsijců daří a jsou spokojení, a to nejen díky sekulárnímu kapitalismu, ale také díky obnovenému smyslu pro islámskou totožnost země, která – z velké části – přijala modernizaci za svou. (Samozřejmě že tu a tam nalezneme paradoxy, jako když jde obhajoba globalizace ruku v ruce s voláním po tužší cenzuře.)

Když se v 70. letech začala prosazovat islamizace, do popředí se dostali islámsky orientovaní politici jako Anwar Ibrahím. Islám, který prosazovali, však nehleděl do minulosti; naopak, jeho snahou bylo vytvořit modernizační hospodářskou politiku, která by zohledňovala záležitosti, jež jsou pro muslimy citlivé.

Tváří v tvář masové popularitě tohoto hnutí se vláda tehdejšího ministerského předsedy Mahathira Mohamada rozhodla včlenit Anwara Ibrahíma do své Národní organizace sjednocených Malajsijců (UMNO), dominantní strany vládnoucí koalice v zemi. Strategie se osvědčila a pomohla oslabit islámskou opozici vůči bolestivým změnám, jež doprovázely rychlou hospodářskou modernizaci země.

Během 90. let však Anwar posílil svůj vliv ve straně, což znepokojilo velkou část její staré gardy. Situace se vyostřila po finanční krizi roku 1997, když Anwar, tehdejší místopředseda vlády, zvolil ještě ekonomicky liberálnější přístup než Mahathir. Zčásti v reakci na tuto výzvu byl Anwar odvolán.

Bizarní soudní proces s Anwarem a jeho trest za obvinění ze sodomie a zneužití pravomoci oživilo hnutí reformasi, neboť mezi islámsky orientovanými Malajsijci zakořenily sílící nálady namířené proti UMNO a Mahathirovi. To vyvrcholilo špatnými volebními výsledky vládnoucí koalice v listopadu 1999.

Islamistická strana Parti Islam SeMalaysia (PAS) převzala moc ve státech Kelantan a Terengganu a v ostatních severních státech UMNO silně ohrozila. Tento osobní svár mezi Mahathirem a Anwarem tudíž vedl ke zřetelnému rozkolu mezi malajsijskými islamistickými politickými silami a zastánci modernizace z UMNO.

Mahathir tedy znovu pocítil potřebu přijmout strategii, jejímž cílem bude zabránit, aby se islám stal nástrojem opozice. Tato motivace jej silně ovlivnila, když volil svého nástupce poté, co se rozhodl odstoupit z pozice ministerského předsedy. To, že se rozhodl pro současného premiéra Abdalláha Badávího, napomohlo UMNO získat si zpět islamistickou morální převahu, již si nárokovala PAS.

Byl to však až začátek americké globální „války proti teroru“ v roce 2001, co postup islamistických stran se skřípěním zabrzdilo, neboť vládě situace posloužila jako záminka pro tvrdá opatření proti malajsijské pravici a PAS.

To ovšem pouze oživilo touhu UMNO vykreslit se jako dostatečně islamistická strana. Před svým odstoupením proto Mahathir zašel až tak daleko, že Malajsii prohlásil za de facto muslimský stát. To vyvolalo překvapené pohledy a padaly otázky, kam až by byl Mahathir ochoten jít, aby bořil přitažlivost islamistů.

Tento trend pokračuje. Jedním z prvních Badávího činů poté, co se v říjnu 2003 ujal funkce předsedy vlády, bylo představení koncepce Islám hadharí. Tento mlhavý termín byl v září 2004 konečně upřesněn soupisem deseti principů, z nichž ovšem jen jeden má náboženský význam. Nicméně zdá se, že tento krok úplně stačil k tomu, aby se islámsky orientovaní voliči vrátili do náruče vládnoucí fronty.

Ve všeobecných volbách v březnu 2004 – prvních od doby, kdy Mahathir po 22 letech u moci odstoupil – umírnění muslimové pomohli Abdalláhu Badávímu k drtivému vítězství. Propuštění Anwara Ibrahíma krátce nato ještě dále posílilo prestiž nového premiéra jako vůdce, jenž by mohl překlenout vnitřní spory mezi Malajsijci i mezi muslimy.

Od té doby Abdalláh Badáví propaguje koncepci „hadharí“, přičemž ji formuje jako prostředek přesunu pozornosti islámu od jeho schvalovací funkce k jeho civilizačnímu potenciálu a zbavuje jej ideologičnosti. V Malajsii se dnes islám prezentuje jako motor civilizace a kultury, nikoli jen jako pramen náboženské inspirace. To pomohlo vypořádat se na domácí půdě s extremisty a zajistilo koncepční platformu pro umírněný islám. Islám hadharí se snaží vštěpovat myšlenku, že materialismus a nacionalismus UMNO nejsou v rozporu s islámem.

Různými úhyby a strategiemi Malajsie dokázala účinně zvládnout napětí mezi sekulární, modernizační agendou a islámskou vírou, již Malajsijci vyznávají. Tím, že islamisty a islamistické sentimenty učinila součástí procesu modernizace, Malajsie prokazuje, že islámskou víru a hospodářský růst lze uvést do souladu, jsou-li politici dostatečně chytří na to, aby s nimi nezacházeli jako s protimluvy.