0

Přichází nový Washingtonský konsenzus?

CAMBRIDGE – Je tomu dva a půl roku, co čelní představitelé Světové banky oslovili laureáta Nobelovy ceny Michaela Spence a požádali jej, aby vedl špičkově kvalifikovaný výbor pro hospodářský růst. Významnější už dotčená problematika být nemohla. „Washingtonský konsenzus“ – nechvalně proslulý seznam toho, co tvůrci politik v rozvojových zemích mají a nemají dělat – tou dobou už vyšuměl. Čím jej ale nahradit?

Spence si nebyl jistý, zda je tím správným člověkem pro tento úkol. Jeho výzkum se zaměřoval na teoretické otázky ve vyspělých ekonomikách, sám působíval jako děkan fakulty obchodu a v oblasti hospodářského rozvoje mnoho zkušeností neměl. Ten úkol ho ale zaujal. A povzbudil jej nadšený a příznivý ohlas od předpokládaných členů komise. Tak se zrodila Spencova Komise pro růst a rozvoj, hvězdami posetá skupina tvůrců politik – včetně dalšího nositele Nobelovy ceny –, jejíž závěrečná zpráva byla zveřejněna na konci května.

Spencova zpráva představuje v rozvojové politice předěl – stejnou měrou kvůli tomu, co říká, jako kvůli tomu, co neříká. Pryč jsou sebevědomá tvrzení o výhodách liberalizace, deregulace, privatizace a volných trhů. Pryč jsou šablonovitá doporučení politických přístupů nedotčená odlišnostmi vycházejícími ze souvislostí. Namísto toho si Spencova zpráva osvojuje přístup, který přiznává meze našich znalostí, zdůrazňuje pragmatismus a pozvolný postup a pobízí vlády k experimentům.

Ano, úspěšné ekonomiky mají mnoho společného: všechny se účastní globální ekonomiky, udržují makroekonomickou stabilitu, motivují k úsporám a investicím, poskytují tržně orientované pobídky a jsou přiměřeně dobře řízené. Sledovat tyto shodné rysy se vyplatí, protože jsou rámcem uskutečňování vhodných hospodářských politik. Řekne-li se, že záleží na okolnostech, neznamená to ještě, že je přijatelné všechno. Neexistuje ale univerzální kuchařka; různé země dosahují těchto cílů různě.

Spencova zpráva odráží širší myšlenkový posun v rozvojové profesi, posun, který se netýká jen strategií růstu, ale i zdravotnictví, školství a dalších sociálních politik. Tradiční rámec politických přístupů, jejž nové uvažování postupně nahrazuje, není diagnostický , ale spíš presumptivní .

Vychází z pevných předpojatých názorů na podstatu problému: příliš mnoho (či příliš málo) státních regulací, příliš chatrné řízení, příliš málo veřejných výdajů na školství a zdravotnictví a tak dále. Navíc jeho doporučení na sebe berou podobu „nekonečného seznamu“ reforem a zdůrazňují jejich komplementární podstatu – tedy nutnost podstoupit je všechny najednou – namísto určování jejich posloupnosti a priority. Upřednostňuje univerzální recepty – „modelová“ institucionální uspořádání, „osvědčené postupy“, prověřená pravidla a tak dále.

Naproti tomu nový pohled na politické strategie vychází z relativního agnosticismu ohledně toho, co funguje. Jeho hypotézou je, že chudé země mají spoustu „rezerv“, takže jednoduché změny mohou dokázat hodně. Je proto výslovně diagnostický a zaměřuje se na nejvýznamnější původce ekonomických nesnází a omezení. Místo komplexní reformy zdůrazňuje experimentování s politikami a relativně úzce zaměřenými iniciativami usilujícími o hledání místních řešení a vyzývá k dohledu a hodnocení, aby se zjistilo, které experimenty se osvědčily.

Tento nový přístup je podezíravý vůči univerzálním všelékům. Rozhlíží se raději po novátorských politikách, jež nabízejí nejkratší cestu k řešení lokálních ekonomických a politických komplikací. Jedná se o přístup silně ovlivněný experimentálním pozvolným postupem Číny po roce 1978 – nejvelkolepějším příkladem hospodářského růstu a zmírnění chudoby, jaký kdy svět zažil.

Spencova zpráva je konsenzuální dokument, takže je snadným terčem ubohých odsudků. Nemá žádné vlastní „velké myšlenky“ a občas se až úporně snaží uspokojit každého a zohlednit všechny úhly. Jak ale Spence poznamenává k samotné hospodářské reformě, chcete-li něco v dlouhodobém výhledu zásadně změnit, je třeba dělat drobné krůčky. U souboru myšlenek, jež se od tradičního přístupu místy tak zřetelně odchylují, bylo dosti slušným kouskem už dosažení konsenzu v té míře, v jaké se mu to podařilo.

Spencovi slouží ke cti, že se zprávě daří vyhýbat se jak tržnímu, tak institucionálnímu fundamentalismu. Místo nabízení snadných odpovědí, jako třeba „dejte trhům volnou ruku“ nebo „dejte do pořádku řízení a správu“, správně zdůrazňuje, že každá země musí najít svou vlastní léčebnou směs. Zahraniční ekonomové a rozvojové agentury sice mohou dodat některé ingredience, ale jedině země samotná může přijít s receptem.

Existuje-li nějaký nový Washingtonský konsenzus, pak je to vědomí, že soubor pravidel je třeba vypracovat doma, nikoli ve Washingtonu. A to je skutečný pokrok.