Vyhlídky na přijetí do EU znamenaly pro státy střední a východní Evropy silnou motivaci k usilování o fiskální stabilitu - šlo o dění do jisté míry podobné tomu, co se odehrávalo v západní Evropě v době, kdy bylo zavedeno euro. V obou případech však země po počátečních pokrocích projevily jasné známky politické „únavy": v eurozóně se zhroutil Pakt stability; napříč střední a východní Evropou začaly růst rozpočtové deficity.

V České republice se loni rozpočtový deficit vyhoupl na 13% HDP, což představuje trojnásobný nárůst od roku 1999. Přestože to zahrnovalo jednorázový výdaj za bankovní restrukturalizaci, letos se deficit vyšplhá přes 6% HDP. V Polsku se schodek taktéž blíží 6% HDP, přičemž roku 2001 dosahoval 2,9%. V Maďarsku se deficit rozpočtu opět rozšiřuje poté, co byl v roce 2001 omezen na 4% HDP. Také Malta hospodaří se schodkem, blížícím se k 10% HDP, jenž od roku 2001 vzrostl o čtyři procentní body. Zdá se, že jen pobaltské země jsou schopné udržet si zdravé finanční politiky.

To z mnoha důvodů není překvapující: jakmile politici nejsou nuceni čelit každoročním zprávám EU o pokroku - a hrozbě odepření vstupu - fiskální uvolnění je vyjde mnohem levněji. Zároveň platí, že velké členské země eurozóny (Francie a Německo) nejsou v pozici, kdy by mohly kritizovat fiskální politiky ostatních zemí, takže prakticky neexistují žádné mezinárodní mantinely rozpočtových deficitů členských států EU. Vskutku, tyto mantinely se ukázaly být po vstupu země do EU naprosto k ničemu a bude těžké je prosadit jako vstupní kritérium pro další případné zájemce.

Zřejmě překvapivější je znatelný politický odpor vůči vládám, jež přivedly jednotlivé země do EU. Podobnost s tím, co se dělo v západní Evropě v době zavádění eura, opět bije do očí. Vláda Romana Prodiho, jíž se i přes nepřízeň podařilo dostat Itálii do evropské měnové unie, padla tři měsíce nato. Od vstupu do EU vládní krizí prošla Česká republika, Polsko i Maďarsko.

Ve střední a východní Evropě už není EU tak populární, jak bývala. Volební účast během červnových voleb do Evropského parlamentu byla v nově přistoupivších zemích trapně nízká; pohybovala v rozmezí od 17% na Slovensku po 38,5% v Maďarsku. Občané těchto zemí, zapojující se do svých vůbec prvních evropských voleb, přišli volit v míře nejen hluboko pod evropským průměrem (asi 45%), ale i pod průměrem britským.

Příčiny jsou dvojí. Přistupující země pociťovaly, že se po nich před přijetím do EU žádalo, aby provedly zásadní fiskální úpravy. Bez ohledu na to, zda takové politiky byly v dlouhodobém zájmu těchto zemí, z krátkodobého hlediska byly politicky nákladné.

Tato „restrukturalizační únava" (adjustment fatigue), použijeme-li termín zavedený pro popis zkušeností latinskoamerických zemí s hospodářskou liberalizací konce 90. let, se nyní spojuje s pocitem, že EU nakonec není až taková výhra. Zřejmě nejzřetelnější je dychtivost západoevropských zemí chránit své pracovní trhy proti migraci ze střední a východní Evropy - mrtvý bod, na který dojde při všech setkáních mezi politiky ze Západu a z Východu.

Není pak divu, že voliči ve střední a východní Evropě teď mají pocit, že od vlád, jež jim vstup zajistili, nedostali nejlepší zboží: utahování opasků, restrikce na trhu práce a nechvalně proslulý příval regulací EU. Výsledkem je odpor vůči těmto vládám a nedostatek zájmu veřejnosti o evropské záležitosti.

Po všech oslavách evropského rozšíření nám tak zůstává předvídatelná řada problémů: „unie" států s velice odlišnými názory ve všech oblastech (od zahraniční politiky po přístupy k trhu práce) a rozdílnými hospodářskými zájmy, široce rozšířené zklamání mezi voliči v nových členských zemích, ústavní vývoj, jehož budoucnost je nejasná, a všechny obvyklé bruselské politické spory mezi státy usilujícími o získání co největšího dílu moci.