Thursday, July 24, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Je evropský sen u konce?

NEW YORK – Měli euroskeptikové přece jen pravdu? Byl sen o sjednocené Evropě – inspirovaný obavami z další evropské války a živený idealistickou nadějí, že národní státy jsou překonané a ustoupí dobrému evropanství – jen utopistickou slepou uličkou?

Na první pohled je současná evropská krize, která podle některých předpovědí povede k rozpadu Evropské unie, finančního rázu. Jacques Delors, jeden z architektů eura, dnes tvrdí, že jeho myšlenka jednotné měny byla dobrá, ale její „uskutečnění“ pomýlené, protože slabší země dostaly možnost přehnaně si půjčovat.

Tato krize je však v zásadě politická. Když mají suverénní státy vlastní měny, jsou občané ochotni připustit, že jejich peníze zaplacené na daních putují do nejslabších regionů. Je to výraz národní solidarity – vědomí, že občané dané země patří k sobě a jsou připraveni v době krize obětovat vlastní zájmy pro společné dobro.

Ani v národních státech to není vždy samozřejmé. Mnoho Italů ze severu země nechápe, proč by měli dotovat chudší jih. Zámožným Vlámům v Belgii se zajídá nutnost podporovat nezaměstnané Valony. Celkově však platí, že stejně jako občané demokratických států tolerují vládu, která zvítězila v posledních volbách, obvykle také přijímají hospodářskou solidaritu jako součást národní identity.

Protože však EU není národním státem ani demokracií, neexistuje žádný „evropský lid“, který by provedl EU těžkými časy. Bohatí Němci a Holanďané nechtějí platit za hospodářskou šlamastyku, v níž se dnes ocitli Řekové, Portugalci nebo Španělé.

Namísto projevu solidarity moralizují, jako by za všechny problémy ve středomořské Evropě mohla národní lenost či zkorumpovaná povaha tamních občanů. Tím ovšem moralisté riskují, že kvůli nim spadne společná střecha Evropě na hlavu a že se budou muset potýkat s nacionalistickými hrozbami, kvůli jejichž potírání byla EU vytvořena.

Evropu je nutné napravit nejen finančně, ale ve stejné míře i politicky. Je to sice klišé, ale pravdivé, že EU trpí „demokratickým deficitem“. Problémem je, že demokracie zatím vždy fungovala jen uvnitř národních států. Národní státy přitom nemusí být monokulturní, ba ani jednojazyčné. Vzpomeňme na Švýcarsko nebo Indii. A dokonce ani nemusí být demokraciemi: na mysl se dere Čína, Vietnam a Kuba. Demokracie však žádá, aby občané měli pocit sounáležitosti.

Je něco takového možné v nadnárodním tělese, jako je EU? Je-li odpověď záporná, pak možná bude nejlepší obnovit suverenitu jednotlivých evropských národních států, vzdát se jednotné měny a přestat snít sen, který se hrozí proměnit v noční můru.

Přesně to si myslí radikálnější euroskeptikové ve Velké Británii, kteří ostatně nikdy sen o EU nesdíleli. Je snadné to odsoudit jako typický britský šovinismus – jako úzkoprsý postoj národa žijícího v okázalé izolaci. Na obranu Británie však řekněme, že její občané mají za sebou delší a úspěšnější demokratické dějiny než většina kontinentálních Evropanů.

I kdyby však bylo rozpuštění společné Evropy možné, vyžádalo by si enormní náklady. Odchod od eura by například ochromil bankovní soustavu celého kontinentu a zasáhl jak Německo a zámožný sever, tak i krizí sužované země na jihu. A potýkají-li se ekonomiky Řecka a Itálie s obtížným zotavením i uvnitř eurozóny, představme si, jak těžké by bylo splácet dluh denominovaný v eurech pomocí devalvovaných drachem či lir.

Odhlédneme-li navíc od finančních aspektů, hrozilo by reálné nebezpečí, že zahodíme výhody, které nám EU přinesla, zejména v oblasti postavení Evropy ve světě. Kdyby se jednotlivé evropské země ocitly v izolaci, měly by omezený globální význam. Jako unie naopak Evropa stále velmi mnoho znamená.

Alternativou k demontáži EU je její posílení – sečtení dluhů a vytvoření evropského ministerstva financí. Aby to však občané Evropy akceptovali, potřebuje EU více demokracie. To ovšem závisí na životně důležitém pocitu evropské solidarity a ten nevzejde z hymen, vlajek ani jiných kejklů, které vymýšlejí bruselští byrokraté.

Pro začátek je nutné přesvědčit zámožné Severoevropany, že je v jejich zájmu posílit EU, což je zajisté pravda. Koneckonců právě tyto státy na euru nejvíce vydělaly, neboť společná měna jim umožnila levný vývoz do jihoevropských zemí. Je sice na národních politicích, aby tento princip srozumitelně vysvětlili, ale kromě toho je nutné přiblížit evropským občanům řídící instituce EU v Bruselu, Lucemburku a Štrasburku.

Možná by Evropané mohli volit členy Evropské komise, přičemž kandidáti by vedli kampaň i v jiných než jen ve svých domovských zemích. A možná by Evropané mohli volit prezidenta.

V komunitě 27 národních států se demokracie může jevit jako šílený sen a možná jím také je. Pokud však člověk není ochoten rezignovat na budování sjednocenější Evropy, pak rozhodně stojí za to o něm uvažovat.

A kdo může říct, co všechno se může stát? Vezměme si fotbalové kluby, tyto nejizolovanější, ba přímo kmenové instituce moderního světa. Koho by před třiceti lety napadlo, že dva z nejpopulárnějších londýnských týmů – Arsenal a Chelsea – budou mít francouzského, respektive portugalského trenéra a že za ně budou hrát fotbalisté ze Španělska, Francie, Portugalska, Brazílie, Ruska, Srbska, České republiky, Polska, Mexika, Ghany, Jižní Koreje, Nizozemska, Belgie, Nigérie a Pobřeží slonoviny? Vlastně ano, na soupisce mají i jednoho či dva Brity.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured