Už od roku 2001, kdy Francie přijala zákon, jenž požaduje, aby společnosti kotované na burze zveřejňovaly platy členů svého vedení, se noviny nemohou nabažit odsuzování chamtivých šéfů. Zveřejňovány nejsou pouze fixní mzdy, ale i prémie, honoráře za činnost ve správních radách, výnosy z akciových opcí, penzijní spoření a další požitky, jako jsou firemní tryskáče nebo automobily s osobním řidičem. Odměny topmanažerů však obvykle přestaly novináře zajímat v okamžiku, kdy se jejich pozornost přesunula jinam – tedy až do nynějška.

V letošním roce totiž začaly topmanažerům padat hlavy. V červnu byl donucen k rezignaci Antoine Zacharias, předseda správní rady a výkonný ředitel firmy Vincy, největší francouzské stavební společnosti podílející se na veřejných zakázkách, když většina členů správní rady usoudila, že jeho odměny jsou pobuřující: 4,3 miliony eur mzda, 13 milionů eur odstupné, 2,2 miliony eur penze a odhadovaných 173 milionů eur akciové opce. Hlavní debata se však rozproudila kolem mimořádné prémie ve výši 8 milionů eur, kterou Zacharias požadoval po úspěšném provedení jedné finanční transakce na sklonku svého působení ve funkci.

Nedávno pak byl k odstoupení donucen Noel Forgeard, francouzský spoluředitel francouzsko-německé letecké a obranné firmy EADS, protože se nedokázal zbavit stínu podezření: své akcie EADS totiž prodal letos v březnu – krátce předtím, než společnost ohlásila nákladné odložení výroby Airbusu A380. Otázka, zda si Forgeard počínal nezákonně, je stále předmětem vyšetřování, ale jelikož zpráva o odkladu způsobila okamžitý pád ceny akcií EADS o 26% – což z celkové hodnoty společnosti ukrojilo 5,5 miliardy eur –, stala se jeho pozice neudržitelnou.

Tyto události postavily téměř ve všech bohatých zemích znovu do popředí staré otázky: Jsou mzdy firemních šéfů příliš vysoké? Neměly by se změnit zákony upravující akciové opce? A ačkoliv se okolnosti jednotlivých případů liší, základní témata zůstávají stále stejná, neboť se dotýkají otázek zákonnosti a morálky. Bude-li odměna manažerů vnímána jako neoprávněná, utrpí tím důvěra v celý kapitalistický systém.

Francouzská debata o kompenzacích špičkových vedoucích pracovníků je v tomto ohledu obzvláště pozoruhodná, poněvadž mzdy zdejších topmanažerů jsou ve skutečnosti nižší než ty, které pobírají jejich německé, britské i americké protějšky, a poněvadž jejich mzda roste stejným tempem jako ceny firemních akcií, které se za posledních 25 let zvýšily šestinásobně. Navíc mají manažeři jako všude na světě obrovskou zodpovědnost, což činí jejich postavení nejistým, zatímco firmy musí navzájem soupeřit o poměrně malý počet dobrých manažerů, což žene jejich cenu vzhůru.

Kritikové nicméně namítají, že nejlepší manažeři nemusí být nutně nejlépe placeni, že jejich trh není průhledný a že správní rady při stanovování odměn mnohdy svým předsedům nadržují. Kromě toho trvají kritikové na tom, že fúze a akvizice, které činí velké firmy ještě většími, by neměly být motivovány mzdovými ohledy a že neúspěšní manažeři by neměli dostávat „zlaté padáky“. A co je ještě důležitější, kritikové tvrdí, že je jednoduše nemorální, aby šéfové vydělávali za jediný den tolik, co jejich zaměstnanci za celý rok. Žádný manažer není superhvězdou, jakýmsi Tigerem Woodsem nebo Michaelem Schumacherem zasedací síně.

Rovněž opce na nákup akcií často vzbuzují vášnivou kritiku. Umožnění, aby si manažeři mohli koupit akcie za předem stanovenou cenu, mělo sjednotit jejich zájmy se zájmy ostatních akcionářů tím, že získají osobní motivaci k navyšování hodnoty firmy. Některé manažery však akciové opce motivovaly spíše k tomu, aby nafukovali zisky a zakrývali ztráty, čímž uměle obohacovali sami sebe a současně ohrožovali vlastní firmu i jiné akcionáře.

Nejde přitom o specificky francouzský problém. Dokonce i v USA nedávná studie dvou univerzitních profesorů ukázala, že více než 25% sledovaných společností manipulovalo s daty přiznání akciových opcí, aby zvýšilo profit příjemců. Americká Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) i ministerstvo spravedlnosti se podle všeho rozhodly s těmito „antedatovacími“ praktikami, které byly v Silicon Valley běžné, bojovat.

Zákon přijatý v roce 2005 ve Francii požaduje, aby odstupné vyplácené firemním manažerům bylo předmětem hlasování akcionářů, a skandál kolem EADS podnítil úvahy o dalších právních změnách. Návrh zákona předložený někdejším premiérem Edouardem Balladurem se snaží eliminovat nestydaté pobídky tím, že brání firemním představitelům uplatnit akciové opce až do okamžiku, kdy z firmy odejdou. Jacques Chirac poněkud obezřetněji prohlásil, že akciové opce by měly být právně „encadrés“ (zarámovány). Další lidé navrhují rozšíření akciových opcí tak, aby se týkaly většího počtu zaměstnanců. Někteří socialisté jsou radikálnější a prosazují – jako nedávno Laurent Fabius – jejich úplný zákaz.

Problémem právních opatření je ovšem skutečnost, že mohou mít zhoubné vedlejší účinky a nezamýšlené důsledky, zvláště když jsou šity na míru jedné konkrétní krizi. Funkcí státu by mělo být přijímání a vymáhání zákonů o firemním řízení a zdaňování manažerských odměn. Ve všech ostatních oblastech nemůže legislativa sloužit jako náhražka za používání zdravého rozumu, soudnost a zodpovědnost správních rad.

Pokud už však musíme mít zákony podepírající naši etiku, pak by se měly řídit zásadou, že odměna má být vždy vázána na výkon a služby, za které má být vyplácena. Zaměstnanci, akcionáři i veřejnost budou za legitimní pokládat pouze taková opatření, která zajistí, aby firmy odměňovaly skutečné zásluhy.