LONDÝN – Oživily stimulační balíky traumatizovaná světová hospodářství? Anebo připravily půdu inflaci a velkému dluhovému zatížení v budoucnu? Odpověď zní, že možná učinily obojí. Klíčová otázka se dnes týká míry, do jaké se oba výsledky projevují.

Mohutná snaha o stimulaci ekonomiky, kterou vyvíjí řada vlád, se opírá o teorii „mezery výstupu“. Jde o rozdíl mezi skutečným a potenciálním výstupem ekonomiky. Je-li skutečný výstup nižší než potenciální, znamená to, že celkové výdaje nestačí na zakoupení toho, co ekonomika dokáže produkovat.

Stimul je vládou organizované zvýšení celkových výdajů. Vláda může buďto utrácet více peněz sama, nebo se pokusit stimulovat soukromé výdaje snížením daní či úrokových sazeb. To zvedne skutečný výstup na úroveň výstupu potenciálního, čímž mezera výstupu zanikne.

Někteří ekonomové – přiznejme, že se jejich počet snižuje – popírají, že mezera výstupu vůbec může existovat. Tvrdí, že v ekonomice vždy existuje plná zaměstnanost. A pokud dnes pracuje méně lidí než včera, je to proto, že se více lidí rozhodlo nepracovat. (Podle této logiky se spousta bankéřů po finančním krachu loni v září jednoduše rozhodla, že si udělá dlouhé prázdniny.) Dnešní výstup je tedy tím, co lidé chtějí produkovat. Pokusy o jeho stimulaci vytvoří pouze vyšší ceny, neboť lidé budou utrácet více peněz za stejný objem zboží a služeb.

Rozumnější názor zní tak, že dnešní ekonomika neprodukuje tolik, kolik by mohla, a že lidí, kteří chtějí pracovat, je o mnoho více než dostupných pracovních míst. Stimul tedy zvýší výstup i zaměstnanost.

Jak velký však musí takový stimul být? Kongresový rozpočtový úřad Spojených států (CBO) odhaduje, že americký výstup bude v příštích dvou letech zhruba o 7% pod svým potenciálem, což činí ze současné krize nejhorší recesi od druhé světové války. Americká nezaměstnanost má na sklonku roku 2009 nebo na počátku roku 2010 dosáhnout maxima 9,4% a očekává se, že nejméně do konce roku 2011 zůstane nad sedmi procenty.

Americká vláda zaručila ekonomický stimul v objemu 787 miliard dolarů, což je asi 7% HDP. Na první pohled to vypadá jako zhruba optimální částka potřebná k odstranění mezery výstupu – bude-li vynaložena letos . Stimulační program je však tříletý. Pro roky 2009-2010 je vyčleněno přibližně 584 miliard dolarů, takže na letošek zbývá zhruba 300 miliard. Ani tak ovšem není zřejmé, jak velká část této sumy bude utracena.

Lze to ilustrovat na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že vláda rozdá občanům peníze v hotovosti navíc. Část těchto peněz půjde na úspory . Úspory amerických domácností se od počátku recese prudce zvýšily z 0% na 5%, pochopitelně na splácení dluhu.

Další část peněz navíc bude vynaložena na dovoz, který nijak nestimuluje výdaje na americký výstup. Odečtěme za tyto dvě položky 20%. Špatnou zprávou tedy je, že zpočátku bude vynaloženo pouze 80% z 300 miliard, to znamená 240 miliard dolarů.

Dobrou zprávou naopak je, že se toto číslo znásobí při několika po sobě jdoucích kolech výdajů, neboť výdaj jednoho člověka se stane příjmem jiného člověka a tak dále. Hodnota multiplikátoru závisí na předpokladech velikosti „mezery“, „únicích“ z výdajového toku a vlivu vládních programů na důvěru.

Odhady výše multiplikátoru se pohybují od přibližně dvou do nuly. Multiplikátor v hodnotě dvě by generoval extra výdaje ve výši 480 miliard dolarů, zatímco multiplikátor jedna by generoval pouze původních 240 miliard. Je-li multiplikátor nulový, jak se domnívají konzervativně smýšlející ekonomové, pak stimul nebude mít na výstup žádný vliv a ovlivní jen ceny.

Dalším zdrojem stimulu je „kvantitativní uvolňování“ neboli jednoduše řečeno tisk peněz. Nákupem vládních cenných papírů pumpuje centrální banka do bankovní soustavy hotovost. Cílem je stimulovat soukromé výdaje snížením úrokové sazby, za kterou banky půjčují zákazníkům. Tímto způsobem byly do bank po celém světě napumpovány stamiliardy dolarů.

Stimulační efekt kvantitativního uvolňování je však ještě mnohem méně jistý než účinek fiskálního stimulu. Tato politika sice přinesla zúžení úvěrových rozpětí a zlepšení likvidity na trzích cenných papírů, avšak mnoho bank využívá extra peněz spíše k obnově svých účetních bilancí (což je ekvivalent zvýšených úspor domácností) než k jejich půjčování firmám a jednotlivcům.

Z výpočtů, které – připusťme – nejsou zcela exaktní, lze vyvodit několik závěrů. První z nich říká, že stimulační balíky po celém světě zastavily sklouzávání do deprese a možná i nastartovaly skromné zotavení.

Druhý závěr zní, že je ještě příliš brzy omezovat stimul, k čemuž jsou podle všeho připraveny Japonsko a USA. Jak před červencovým summitem skupiny G-20 v Itálii prohlásil jeden britský činitel: „Měli bychom začít připravovat ústupové strategie, ale měli bychom je začít zavádět teprve ve chvíli, kdy si budeme jistí, že zotavení zapustilo kořeny a je samoudržitelné, a já si myslím, že nikdo neříká, že se už v tomto bodu nacházíme.“

Za třetí platí, že současná politika nevytvoří samoudržitelné zotavení ani v případě, že se v ní bude pokračovat. Přinejlepším nabízí vyhlídku několika dalších let podprůměrné aktivity. V boji proti reálné vyhlídce recese se dvěma dny je zapotřebí dvojí kolo stimulačních balíků.

Čas lámat si hlavu s inflací nastane až ve chvíli, kdy zotavení pevně zapustí kořeny. Ke splácení dluhu bez napětí potřebujeme ekonomiku v boomu. Řeči o seškrtávání vládních výdajů jsou předčasné. „Správnou dobou pro střízlivost na ministerstvu financí není propad, nýbrž boom,“ prohlásil Keynes. Měl pravdu.