4

Japonský obrat k nacionalismu

TOKIO – Japonsko v poslední době hojně figuruje ve zprávách, a to kvůli sporu s Čínou o šest čtverečních kilometrů opuštěných ostrůvků ve Východočínském moři, jimž Japonsko říká Senkaku a Čína Tiao-jü-tchaj. Konkurenční nároky na ostrov sahají až do konce 19. století, avšak nedávné vzedmutí vášní, které vedlo k rozsáhlým protijaponským demonstracím v Číně, vypuklo letos v září, kdy japonská vláda odkoupila tři miniaturní ostrůvky od soukromého japonského vlastníka.

Premiér Jošihiko Noda prohlásil, že se rozhodl koupit ostrovy pro japonskou centrální vládu, aby zabránil tokijskému guvernérovi Šintaru Išiharovi v jejich nákupu z městských prostředků. Išihara, který mezitím odstoupil z úřadu, aby založil novou politickou stranu, je známý svými nacionalistickými provokacemi a Noda se obával, že se pokusí ostrovy obsadit nebo najít jiné způsoby jejich využití, aby vyprovokoval Čínu a „nahnal“ si v Japonsku podporu obyvatel. Vedoucí čínští představitelé však Nodovo vysvětlení nepřijali a interpretovali koupi ostrovů jako důkaz, že se Japonsko snaží porušit status quo.

Když Spojené státy vrátily v květnu 1972 prefekturu Okinawa Japonsku, týkal se převod i ostrovů Senkaku, které USA z Okinawy spravovaly. Jakmile Čína a Japonsko normalizovaly o několik měsíců později své poválečné vztahy, dotázal se japonský premiér Kakuei Tanaka čínského premiéra Čou En-laje na Senkaku a dostalo se mu odpovědi, že kdyby měl tento spor oddálit normalizaci, bude lepší přenechat celou záležitost budoucím generacím.

Obě země si tedy zachovaly nároky na suverenitu. Ačkoliv ostrovy administrativně kontrolovalo Japonsko, čínské lodě čas od času vstoupily do japonských vod, aby uplatnily své právní postavení. Pro Čínu to bylo status quo, které Japonsko v září obrátilo naruby. Čínští analytici mi nedávno v Pekingu sdělili, že podle jejich přesvědčení vstupuje Japonsko do období pravicového militaristického nacionalismu a že odkoupení ostrovů je záměrnou snahou začít nahlodávat poválečné uspořádání.

Čínská rétorika je přehnaně vypjatá, avšak posun nálad doprava v Japonsku rozhodně existuje, třebaže by bylo složité označovat ho jako militaristický. Velká skupina studentů Univerzity Waseda byla nedávno dotazována na postoje k armádě. Značný počet respondentů sice vyjádřil touhu, aby Japonsko zlepšilo svou obranyschopnost, drtivá většina jich však odmítla myšlenku vývoje jaderných zbraní a podpořila pokračující spoléhání se na americko-japonskou bezpečnostní smlouvu. Jak mi sdělil jeden mladý profesionál: „Máme zájem o konzervativní nacionalismus, ne militaristický nacionalismus. Do 30. let minulého století se nikdo vrátit nechce.“

A japonské Sebeobranné síly jsou samozřejmě profesionální a pod plnou civilní kontrolou.

Japonsko čekají v blízké budoucnosti parlamentní volby – nejpozději v srpnu 2013, ale spíše už začátkem příštího roku. Podle výzkumů veřejného mínění vládnoucí Demokratickou stranu Japonska, která se dostala k moci v roce 2009, pravděpodobně vystřídá Liberálně-demokratická strana, jejíž předseda Šinzó Abe by se v takovém případě stal premiérem – kteroužto funkci už v minulosti zastával.

Abe má pověst nacionalisty a nedávno navštívil svatyni Jasukuni, tokijský památník obětem války, který je pro Čínu a Koreu kontroverzní. Toru Hašimoto, mladý starosta druhého největšího japonského města Ósaka, navíc rovněž založil novou stranu a vybudoval si pověst nacionalisty.

Zdá se, že japonská politika vykazuje známky dvou desetiletí pomalého hospodářského růstu, který vedl k fiskálním problémům a do sebe zahleděnějšímu postoji mezi mladšími lidmi. Počet japonských studentů zapsaných na americké univerzity klesl od roku 2000 o více než 50%.

Před třiceti lety vydal profesor Harvardovy univerzity Ezra Vogel knihu Japonsko jako číslo 1: Poučení pro Ameriku, která oslavovala výrobou tažený vzestup Japonska do role druhé největší ekonomiky světa. Nedávno Vogel označil japonský politický systém za „absolutní svinčík“, v němž se premiéři mění téměř rok co rok a léta poznamenaná deflací podkopávají očekávání nejmladší generace. Jojči Funabaši, bývalý šéfredaktor deníku Asahi Šimbun, je také znepokojený: „V Japonsku existuje pocit, že nejsme připraveni být v tomto globálním světě tvrdým a konkurenceschopným hráčem.“

Navzdory těmto problémům má Japonsko stále pozoruhodné silné stránky. V roli druhé největší ekonomiky světa ho sice předloni vystřídala Čína, avšak Japonsko je blahobytnou společností s mnohem vyšším příjmem na obyvatele. Má působivé univerzity a vysokou úroveň vzdělání, dobře řízené globální společnosti a silnou pracovní etiku. Je to společnost, která se za necelých 200 let dvakrát zcela proměnila – během reforem Meidži v 19. století a po porážce v roce 1945. Někteří analytici doufali, že loňské zemětřesení, cunami a jaderná katastrofa rozdmýchají třetí snahu o národní obrodu, ale to se zatím nestalo.

Mnoho mladších Japonců se mi svěřilo, že už mají po krk stagnace a tápání. Na otázku, jak je to s politickým směřováním napravo, někteří mladí členové Dietu (parlamentu) vyjádřili naději, že by tento trend mohl vyvolat takové přeskupení politických stran, které povede ke vzniku stabilnější a efektivnější národní vlády. Podaří-li se zapřáhnout umírněný nacionalismus do služeb politických reforem, mohly by být výsledky příznivé pro Japonsko – i pro zbytek světa.

Pokud však prohlubující se nacionalistická nálada v Japonsku povede k symbolickým a populistickým postojům, které přitáhnou hlasy doma, ale znepřátelí si sousedy, pak na tom budou Japonsko i svět hůře. Události v japonské politice během nadcházejících měsíců budou mít dozvuky daleko za břehy této země.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.