LONDÝN – Vztahy mezi londýnskými bankami a jejich regulátory nejsou teď právě vřelé. Čerstvá pravidla pro prémiové odměňování vydaná Výborem evropských orgánů bankovního dohledu (jenž se brzy promění v Evropský orgán pro bankovnictví) tyto citlivé duše na burzovním parketu ranila a zanechala v nich hořký pocit nemilovaných. V budoucnu se 70 % jejich bonusů bude povinně časově odkládat. Představte si, že jste nuceni vyžít s pouhými třemi miliony dolarů ročně a zbylých sedm milionů vám vyplatí, jedině pokud se ukáže, že zisky, které jste vykázal, jsou reálné. To je šokující zvrat událostí.

V popisech průběhu finanční krize se ovšem často významnou součástí výkladu stává ochočenost regulace. Význačný britský komentátor Will Hutton označil Úřad pro finanční služby (FSA), jemuž jsem v letech 1997 až 2003 předsedal (právě v době, kdy se situace začala zvrhávat!), za profesní sdružení finančního sektoru. Na adresu amerických regulátorů – a vlastně i Kongresu USA – zazněla ještě útočnější kritika, která tvrdí, že jsou pod pantoflem investičních bank, hedžových fondů a kohokoli jiného, kdo má dost peněz na rozdání v sídle kongresu na Capitol Hill.

Jak věrohodná jsou tato tvrzení? Lze si skutečně koupit neškodnou regulaci?

Když jsem byl regulátorem, rozhodně bych to odmítl. Ve finančnictví jsem dříve nikdy nepracoval a znal jsem málo lidí, kteří se jím živili. (Úplné přiznání: v současnosti působím jako nezávislý člen představenstva Morgan Stanley.) Všichni moji nástupci však pocházejí z finančního sektoru, což se až donedávna pokládalo za známku toho, že jsou protřelí praxí. Dnes už si nejsme tak jistí.

Postup konzultací nad pravidly a regulacemi byl silně strukturovaný a bylo věnováno mnoho úsilí tomu, aby se zajistilo vyvážené zastoupení poskytovatelů i uživatelů finančních služeb. Financovali jsme výzkum prováděný pro Spotřebitelský panel ve snaze zajistit „rovnost zbraní“. Samozřejmě, pracovníci regulačních orgánů měli víc neformálních vazeb na finanční branži než na spotřebitele. To je ale v každé zemi nevyhnutelné.

Hlas finanční branže bylo častěji slyšet i v parlamentu. Nejúspěšnějšími lobbisty byli nezávislí finanční poradci, u nichž se zdálo, že působí obzvlášť aktivně v místních sdruženích Konzervativní strany. Z jejich taktiky by se mohla hodně přiučit i Goldman Sachs!

S legislativním procesem ve Spojených státech nejsem nikterak přímo obeznámen. Jako vnější pozorovatel jsem ale v údivu nad zjevnou intenzitou lobbingu a množstvím peněz, jež firmy a jejich sdružení utratí. Účinkuje to? Média jsou zřejmě přesvědčena, že ano, přestože za situace, kdy vztahy mezi vládou a branží jsou na krok od otevřené války, je těžké být si jistý.

Fascinující postřehy ohledně vztahu mezi kongresem a byznysem přináší studie Ahmeda Tahouna z London School of Economics, která se týká „role akcií vlastněných členy Kongresu USA na trhu za politickou vstřícnost“. Tahoun analyzoval vztah mezi akciemi vlastněnými kongresmany a příspěvky na jejich politické kampaně ze strany příslušných firem a našel silnou přímou spojitost.

Konkrétně Tahounův výzkum dokládá, že američtí kongresmani systematicky investují víc do firem, které protěžují jejich partaj, a že když akcie prodají, firmy přestanou na jejich kampaně přispívat. Navíc firmy s větším akciovým podílem politiků obvykle získávají víc vládních kontraktů a za větší sumy.

Údaje nepocházejí pouze z finančních firem a Tahoun je nerozčleňoval podle sektorů. Výsledky jsou nicméně zajímavé. Poukazují na nezdravý vztah mezi politickými a finančními zájmy zákonodárců.

Regulátoři těmto svodům obvykle vystaveni nejsou. Nebývá jim běžně dovoleno vlastnit akcie finančních firem (přinejmenším v jurisdikcích, které znám). Lze je ale přesto podchytit?

Vidím dva důvody k obavám. První jsou otevřené dveře pro kariérní přechody mezi finanční branží a regulačními úřady. To je rozšířenější v USA, kde jsou platy regulátorů velice nízké, zejména v Komisi pro burzy a cenné papíry a v Komisi pro komoditní termínované obchody. Fluktuace vysoce postavených – ale i nižších – zaměstnanců je v těchto agenturách velice vysoká. Personál Fedu je placen o něco lépe a zůstává poněkud déle.

Spojené království svým regulátorům platí víc, a přesto se často přechází „tam a zpět“, a to víc než dřív. Singapur a Hongkong mají jiný model. Tamní regulátoři dostávají kompenzační balíčky vázané na trh a kontinuitu vysoce postavených pracovníků se daří účinněji zachovávat. Podle mého názoru asijská finanční centra postupují správně.

Zadruhé je namístě se obávat toho, co můžeme nazvat intelektuálním podmaněním. Rázně bych se sice dohadoval, že FSA za mého působení žádné firmy nemístně neprotěžovala, ale je možná pravda, že jsme měli sklon – a byli jsme v tom naprosto podobní americkým regulátorům – věřit, že obecně jsou trhy efektivní. Jestliže ochotní kupující a ochotní prodávající spokojeně obchodovali, pak za předpokladu, že šlo o „profesionální“ investory, neexistoval legitimní důvod se jim na trhy vměšovat. Tito lidé byli „plnoletí dospělí v soukromí“ a stát měl odvrátit zrak.

Teď už víme, že někteří z těchto tržních císařů byli nazí a že jejich aktivity, vůbec ne neškodné, mohly směřovat ke značné finanční nestabilitě a zapříčinit vážné ztráty na úkor daňových poplatníků, o vyvolání globální recese ani nemluvě. Jedná se o tvrdou lekci pro regulátory a centrální banky.

Intelektuální podmanění je tedy obviněním, které lze těžko vyvrátit. Byli ale regulátoři pro finanční branži náhražkou lobbistů? Myslím, že ne, a tvrzení v takovém duchu znehodnocují snahy mnoha přepracovaných a špatně placených státních zaměstnanců po celém světě.