CAMBRIDGE – Ztratí vojenská moc v nadcházejících desetiletích na významu? Je pravda, že počet rozsáhlých mezistátních válek setrvale klesá a nepravděpodobné jsou jak boje mezi vyspělými demokraciemi, tak boje kvůli řadě otázek. Jenže jak prohlásil Barack Obama, když v roce 2009 přebíral Nobelovu cenu míru, „musíme začít tím, že si připustíme krutou pravdu, že za našeho života násilné konflikty nevykořeníme. Budou chvíle, kdy státy – jednotlivě či v součinnosti – zjistí, že nasazení síly je nejen nezbytné, ale i mravně oprávněné.“

Když lidé hovoří o vojenské moci, obvykle o ní uvažují ve smyslu prostředků, o něž se opírá výkon tvrdé moci projevující se bojem nebo hrozbou boje – vojáků, tanků, letadel, lodí a tak dále. Když v posledku dojde na nejhorší, tyto vojenské prostředky jsou skutečně významné. Napoleon proslul výrokem, že „Bůh je na straně velkých batalionů“, a Mao Ce-tung řekl, že moc vychází z hlavně střelné zbraně.

V dnešním světě však vojenské prostředky obnášejí mnohem víc než jen zbraně a vojska a výkon tvrdé moci znamená víc než jen boje či hrozby bojem. Vojenské moci se využívá také k zajištění ochrany spojenců a pomoci přátelům. Takové využívání vojenských prostředků bez prvku nátlaku může být významným zdrojem výkonu měkké moci spočívající v koncepci agend, přesvědčování ostatních vlád a přitahování podpory ve světové politice.

I když se uvažuje jen o bojích a výhrůžkách, mnozí analytici se soustřeďují výhradně na mezistátní války a zaměřují pozornost na uniformované vojáky, vyzbrojené a organizované státem do formálních vojenských útvarů. V jedenadvacátém století však většina „válek“ neprobíhá mezi státy, nýbrž uvnitř států a mnozí bojovníci žádné uniformy nenosí. Z celkového počtu 226 významných ozbrojených konfliktů v letech 1945 až 2002 byla v 50. letech vedena necelá polovina mezi státy a ozbrojenými skupinami. V 90. letech však už šlo o dominantní formu.

Samozřejmě, občanská válka a neregulérní bojovníci nejsou nic nového, jak připouští i tradiční válečné právo. Nový je však nárůst neregulérních bojů a proměny v technice, jež dávají čím dál ničivější potenciál do rukou malých skupin, které by v dřívějších dobách neměly ke vstupu na trh s hromadným ničením dostatek prostředků. Technika dnes přináší další rozměr vedení válek: vyhlídky na kybernetické útoky, skrze něž nepřítel – státní či nestátní – může způsobit materiální spoušť (nebo jí vyhrožovat), aniž by státní hranice fyzicky překročila jakákoli armáda.

Války a síla jsou sice snad v útlumu, ale nejsou pryč. Používání síly spíš nabývá nových forem. Vojenští teoretici dnes píší o „vedení válek čtvrté generace“, které občas nemají „žádná definovatelná bojiště ani fronty“, a rozdíl mezi civilním a vojenským možná skutečně vymizí.

První generace moderního válčení odrážela pod vlivem Velké francouzské revoluce taktiku linie a kolony. Druhá generace se opírala o hromadění palebné síly a vyvrcholila v první světové válce; jejím sloganem bylo, že dělostřelectvo dobývá a pěchota okupuje. Třetí generace vzešla z taktiky, již vyvinuli Němci, aby prolomili patovou situaci v zákopové válce roku 1918, a kterou Německo později dopilovalo do taktiky Blitzkrieg (bleskové války), jež mu při dobývání Francie roku 1940 umožnila zvítězit nad početnějšími francouzskými a britskými tankovými silami.

Tyto změny vycházely jak z nápadů, tak z možností techniky. Totéž platí o dnešní čtvrté generaci vedení válek, která se na straně nepřítele zaměřuje na společnost a politickou vůli bojovat.

Ozbrojené skupiny považují konflikt za kontinuum politických a neregulérních násilných činů během dlouhé doby, které jim přinášejí moc nad místními obyvateli. Těží ze skutečnosti, že řadě slabých států chybí legitimita či schopnost účinně ovládat své území. Výsledkem je to, co generál sir Rupert Smith, bývalý britský velitel v Severním Irsku a na Balkáně, nazývá „válkou uvnitř lidu“. V takových hybridních válkách se úzce proplétají konvenční a neregulérní síly, bojovníci a civilisté i materiální destrukce a informační válka.

Pravděpodobnost či hrozba použití síly mezi státy sice zeslábla, ale zachovává si silný účinek a právě takové situace vedou racionální aktéry k pořizování si nákladného pojištění. Významným vydavatelem takových pojistných smluv zřejmě budou Spojené státy.

To nás přivádí k obecnějšímu faktu, který se týká úlohy vojenské síly ve světové politice. Vojenská moc zůstává důležitá, protože strukturuje světovou politiku. Je pravda, že v mnoha vztazích a u mnoha témat je pro státy čím dál těžší či nákladnější vojenskou sílu nasadit. Jenže skutečnost, že vojenská moc není v konkrétních situacích vždy dostatečná, neznamená, že ztratila schopnost strukturovat očekávání a formovat politické kalkulace.

Trhy a ekonomická moc se opírají o politické rámce: za chaotických poměrů velké politické nejistoty trhy selhávají. Politické rámce se zase opírají o normy a instituce, ale i o způsob řízení donucovací moci. Dobře zorganizovaný moderní stát se vyznačuje monopolem na legitimní použití síly, což umožňuje fungování domácích trhů.

Na mezinárodním poli, kde je řád chatrnější, mohou významně působit zbytkové obavy z nasazení donucovací síly, byť je pravděpodobnost nízká. Vojenská síla, společně s normami a institucemi, pomáhá zajistit minimální míru řádu.

Metaforicky řečeno, vojenská moc zajišťuje jistý stupeň bezpečí, který je pro politický a ekonomický řád totéž, co kyslík pro dýchání: nepoutá mnoho pozornosti, dokud nezačne ubývat. Jakmile je ho málo, jeho nedostatek ovládne všechno ostatní.

V tomto smyslu úloha vojenské moci při formování struktury světové politiky pravděpodobně přetrvá dlouho do jedenadvacátého století. Vojenská moc nebude státům přinášet tentýž prospěch jako v devatenáctém století, zůstane však zásadní složkou moci ve světové politice.