BERLÍN – Fuád Siniora, bývalý ministerský předseda Libanonu, je přemýšlivý člověk s obrovskou zkušeností v politice Středního východu. Když tedy hovoří o „neřízených vlacích, které jsou podle všeho na cestě ke srážce,“ jak z jeho úst zaznělo nedávno na soukromém setkání v Berlíně, zainteresované strany by se zřejmě měly připravit na nechtěný vývoj událostí. Ovšemže nikdo v regionu nepřivolává válku. Předválečná nálada ale sílí.

Vzájemně se umocňují čtyři faktory, z nichž ani jeden není nový, ale všechny jsou svým vlastním způsobem destabilizační: chybějící naděje, nebezpečné vládní politiky, regionální mocenské vakuum a absence aktivního zprostředkování zvenčí.

Člověk se může utěšovat tím, že Palestinci i Izraelci stále upřednostňují dvoustátní řešení. Méně konejšivé je však to, že většina Izraelců a značná část Palestinců ztratila naději, že se takové řešení vůbec kdy zhmotní. Připočtěme si k tomu fakt, že v září vyprší částečné zmražení růstu osad, jež izraelská vláda přijala, a skončí i lhůta stanovená Arabskou ligou pro takzvané přibližovací rozhovory mezi Palestinci a Izraelci, jež se zatím ani seriózně nerozběhly.

Seriózní přímá vyjednávání stěží začnou, aniž se zmrazí výstavba osad, což ovšem izraelský premiér Netanjahu s největší pravděpodobností neohlásí ani neprovede, vzhledem k odporu uvnitř jeho koaliční vlády. Sýrie, která se až do konce roku 2008 účastnila vlastních přibližovacích rozhovorů s Izraelem, zprostředkovaných Tureckem, obnovení rozhovorů s Izraelem v dohledné době neočekává. Právě to může být jeden z důvodů, proč syrský prezident Bášár al-Asad zmiňuje možnost války, jak nedávno učinil v Madridu.

Izraelci a lidé blízcí Hizballáhu v Libanonu navíc hovoří o „dalším kole souboje“, zatímco řada vzdělanců na Středním východě je přesvědčena, že omezená válka by mohla odblokovat ustrnulou politickou situaci. Vztažným bodem je pro ně válka roku 1973, která přispěla k dosažení míru mezi Egyptem a Izraelem. Války, které následovaly, jakož i poslední války v regionu – v Libanonu roku 2006 a v Gaze na přelomu prosince 2008 a ledna 2009 – však tuto hazardérskou teorii nepotvrzují.

Írán, jehož vliv v Levantě není ani tak příčinou nevyřešených problémů na Středním východě jako spíš jejich důsledkem, se nadále vzpírá zavedení nových sankcí Radou bezpečnosti Organizace spojených národů. Íránští vládci důvěřují Západu tak málo jako Západ jim a svými slovy i činy mezinárodní podezřívavost ještě vytrvale zesilují. Opakované výkřiky íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda o konečné likvidaci Izraele hrají v Izraeli na ruku těm, kdo tvrdí, že íránský jaderný program je nutné zarazit vojensky.

Někteří z nejvýznamnějších aktérů Středního východu vyostřují rizika konfrontace proto, že buď ztratili náležitý cit pro své regionální či mezinárodní okolí, anebo se provokacemi a hrou s ohněm snaží posílit svou politickou moc. Netanjahuova krátkozraká neochota vzdát se osad a okupovaných území ohrožuje dlouhodobý zájem Izraele dosáhnout férového urovnání s Palestinci. Svým vražedným útokem na flotilu směřující do Gazy Netanjahuova vláda v květnu předvedla jistý politický autismus ve schopnosti uvědomit si, že humanitární důsledky blokády Gazy už nechtějí tolerovat ani nejlepší přátelé Izraele.

V arabském světě není v současnosti žádná dominantní mocnost, která by dokázala šířit stabilitu za své národní hranice. Než se své regionální úlohy opět ujme Irák, bude nějakou dobu trvat. Saúdská reformní agenda se týká především domácích témat. Regionální vliv Egypta oslabuje jeho politická strnulost. Katar svou sílu přeceňuje.

Jedinou regionální velmocí na Středním východě je dnes Írán, ale ten stabilizační silou není. Arabské státy si to uvědomují. Třebaže je jim to velice nemilé, obávají se války mezi Izraelem či Spojenými státy a Íránem, neboť vědí, že by na dění měly jen nepatrný vliv.

Ostatně dynamiku uvnitř regionu dnes na Středním východě určují tři státy, z nichž ani jeden není arabský: Izrael, Írán a rostoucí měrou Turecko. V nedávných letech se Turecko snažilo dělat prostředníka mezi Izraelem a Sýrií, Izraelem a Hamásem, znesvářenými frakcemi v Libanonu a naposledy mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN doplněnými Německem.

Turecko by mělo tuto úlohu hrát i nadále. Turecká vláda se však do sporů na Středním východě nechala čím dál víc zatáhnout a nevystupuje jako poctivý zprostředkovatel.

Obamova administrativa začala ve vztahu ke Střednímu východu rázně. Jenže rok a půl po Obamově inauguraci se jeho „podaná ruka“ směrem k Íránu proměnila v pěst a jeho pokusy vybídnout k izraelsko-palestinským jednáním se, jak se zdá, zadřely. Přinejmenším až do kongresových voleb letos v listopadu budou Obamu a jeho tým zaměstnávat domácí otázky, což v nadcházejících kritických měsících znemožní aktivní diplomacii.

A Evropská unie? Z Bruselu ani z hlavních měst Evropy prozatím mnoho aktivní diplomatické prevence krize nevzešlo. Žádný z ministrů zahraničí vůdčích států EU se podle všeho ani nepokusil zprostředkovat jednání mezi nejbližšími středomořskými partnery Evropy, Izraelem a Tureckem.

Během týdnů, které před dvaceti lety předcházely irácké invazi do Kuvajtu, řada pozorovatelů rozeznávala příznaky nadcházející krize. Arabští i západní aktéři ale dokázali sami sebe přesvědčit, že se situace nevymkne kontrole.

Tato krize, jakož i jiné krize před ní i po ní, ukázala, že pnutí na Středním východě se zřídka samy postupem času rozplynou. Někdy je uvolní aktivní diplomatický zásah regionálních či mezinárodních aktérů. A někdy se vybijí násilně.