3

Přestává být Čína zemí nízkých mezd?

PEKING – Poslední dobou se hojně vyskytují zprávy o nedostatku pracovních sil, sporech o mzdy a zvyšování mezd pro migrující dělníky v Číně. Ty pochopitelně posilují obavy či očekávání, že výhody Číny pramenící z nízkých mzdových nákladů se možná rozplývají.

Já chovám naději, že se čínská komparativní výhoda producenta s nízkými mzdovými náklady rozplyne – a čím dřív, tím líp. Proč bych si ale já, čínský ekonom, měl přát, aby rostoucí mzdové náklady snížily konkurenční schopnost Číny? Vždyť když určitá země postrádá skutečné výhody, například vyšší vzdělávání, efektivní trhy a podniky a inovační schopnost, potřebuje něco jako nízké mzdy, aby si zachovala růst.

Levná pracovní síla sice byla v posledních třech desítkách let klíčovým faktorem tvorby vysokého růstu, ale přispívá také k hlubokým příjmovým disparitám, zejména v posledních letech. A neustálá, bobtnající nerovnost by mohla zapříčinit sociální krize, jež by mohly zpřetrhat růst a narušit konkurenční schopnost. Takovému scénáři se Čína musí vyhnout, a kdyby mzdy dokázaly smysluplně povyrůst, ukazovalo by to, že ekonomika snad konečně dospívá do další fáze vývoje, během níž se příjmové disparity zúží.

Tohoto bodu bohužel Čína doposud nedosáhla – a ani v brzké době nedosáhne. Pro 30 % čínských pracovních sil zůstává hlavním zdrojem příjmu zemědělství, oproti méně než 2 % ve Spojených státech a 6 % v Jižní Koreji. Dalších 30 % pracovních sil tvoří migrující dělníci, kteří si přišli k dvojnásobným příjmům tím, že se přesunuli ze zemědělství do sektorů průmyslu a služeb.

Přestože si migrující dělníci vydělávají v průměru jen asi 1500 dolarů ročně, příjmová propast mezi nimi a zemědělskými dělníky působí na ty druhé jako mocná pobídka, aby se pokoušeli najít si lépe placená místa mimo zemědělství. Tato konkurence na trhu práce přirozeně stlačuje mzdy mimo zemědělství: zatímco produktivita práce v nezemědělských sektorech se za posledních 15 let zvyšovala o 10-12 % ročně, reálné mzdy migrujících dělníků vzrostly každoročně jen o 4-6 %. Vzrostla tudíž také příjmová disparita mezi dělníky nejnižší třídy na jedné straně a kvalifikovanými pracovníky a investory na straně druhé.

To vše znamená, že proces industrializace má před sebou v Číně ještě dlouhou cestu. Aby podíl pracujících v zemědělství klesl na 10 % (výši, při níž by Čína, soudě podle historických zkušeností jinde, mohla dosáhnout rovnováhy mezd dělníků a rolníků), hospodářství bude muset vytvořit asi 150 milionů nezemědělských pracovních míst.

I když ekonomika setrvale poroste o 8 % ročně, Čína bude potřebovat asi 20 až 30 let, aby zemědělské dělníky alokovala jinam a dosáhla „plné zaměstnanosti“. To však vyžaduje každoroční tvorbu osmi milionů nových pracovních míst, včetně pěti milionů míst pro zemědělce opouštějící venkov.

Během tohoto dlouhého procesu industrializace se budou mzdy postupně zvyšovat, ale je velice nepravděpodobné, že by rostly stejným tempem jako produktivita práce. To je špatná zpráva pro snižování příjmové nerovnosti, neboť kapitálové výnosy a mzdy vysoce kvalifikovaných pracovníků mohou růst mnohem rychleji. Pro konkurenční schopnost by to však měla být dobrá zpráva, protože čínské mzdy zůstanou relativně nízké ve smyslu „mzdové efektivity“.

Mzdové nárůsty posledních let skutečně nijak nezměnily základní strukturu výdajů čínských společností. Analýza Goldman Sachs ukazuje, že navzdory vzestupům reálných mezd je podíl mzdových nákladů na výrobních nákladech nižší než v roce 2001 – a tento trend pokračoval i v první půli roku 2010.

Aby předešla vážným sociálním pnutím, začala čínská státní správa (na různých úrovních) zasahovat a kromě toho, že investuje do sítě sociální pomoci pro chudé, zavádí vyšší minimální mzdy. V některých provinciích se minimální mzdy zvýšily o víc než 30 %. Minimální mzda je však obvykle mnohem nižší než mzda efektivní, a tak fundamentální vztah mezi mzdami a produktivitou práce nemění.

Nicméně umělá zvýšení mezd vynucená vládními politikami by mohla zpomalit postup změny alokace pracovních sil a nastálo upevnit jistý „přebytek pracovních sil“. Příjmové disparity by se fundamentálně nezměnily, dokud se mzda při tržní rovnováze dostatečně nezvýší tak, aby vytvářela poptávku po pracovních silách na obstojných mzdových hladinách.

Odstěhují se tedy firmy, jak nadnárodní, tak čínské, do Vietnamu, Bangladéše či Mosambiku? Možná. Dojde k tomu ale jedině tehdy, budou-li mzdy druhých zemí relativně efektivnější (tj. bude-li tamní produktivita v posledku vyšší než v Číně), tedy nikoli pouze kvůli růstu čínských nominálních mezd. Pro tuto chvíli se však zdá, že tomu tak obecně není.

Důkazy, že čínská mzdová efektivita je v porovnání s ostatními rozvojovými zeměmi stále vysoká, přicházejí v podobě setrvalého růstu přílivů přímých zahraničních investic v posledních 12 měsících, navzdory mzdovým vzestupům. Například v červenci se PZI meziročně rozrostly o 29,2 %, což je mnohem víc než globální průměr. Za přesvědčivými výsledky PZI do Číny může stát řada faktorů, ale nesporně z nich plyne, že samotný vzestup nominálních mezd nemusí snižovat kapitálové výnosy, o něž jde investorům především.

Každopádně platí, že příběh čínských mezd je mnohem komplikovanější, než se může zdát. Nominální mzdy mohou stoupat, zatímco reálné mzdy vlivem vyšší inflace stagnují. I když se reálné mzdy v některých pobřežních městech zvýší, národní průměr může kvůli „přebytečným pracovním silám“ zůstávat beze změny. A ani vzestup reálných mezd na celonárodní úrovni nepodryje konkurenční schopnost, roste-li produktivita práce ještě rychleji.

Z toho tedy zřejmě plyne, že v příštích deseti, možná dokonce dvaceti letech růst mezd čínskou konkurenční schopnost neohrozí. Jelikož Čína v nejbližší době nedovrší proces přesunu pracujících ze zemědělství do modernějších hospodářských sektorů, měla by v předvídatelné budoucnosti zůstávat nákladově konkurenceschopnou ekonomikou.