MELBOURNE – Krátce před poločasovou přestávkou osmifinálového utkání fotbalového mistrovství světa mezi Anglií a Německem, které se hrálo 27. června, vyslal anglický záložník Frank Lampard na branku střelu, jež se odrazila od břevna na trávník, přičemž viditelně přešla brankovou čáru. Německý brankář Manuel Neuer popadl míč a vrátil ho zpátky do hry. Ani hlavní, ani pomezní rozhodčí, kteří se oba vraceli z hloubi pole, takže to ze svého místa nemohli dost dobře posoudit, nesignalizovali branku, a tak se pokračovalo ve hře.

Po zápase popsal Manuel Neuer své počínání takto: „Snažil jsem se nereagovat na rozhodčího a soustředit se jen na to, co se děje. Uvědomoval jsem si, že míč byl za čárou, a myslím, že tím, jak jsem rychle pokračoval ve hře, jsem ošálil rozhodčího, aby si myslel, že za čárou nebyl.“

Lapidárně řečeno: Neuer podváděl a pak se tím ještě chlubil.

Podle normálních etických měřítek bylo Neuerovo jednání nesprávné. Je však jen proto, že Neuer hrál právě fotbal, jediným etickým pravidlem heslo: „Zvítězit za každou cenu“?

Zdá se, že ve fotbale je to převládající etická norma. Nejslavnějším z podobných incidentů byla branka Diega Maradony v zápase Argentiny proti Anglii na mistrovství světa v roce 1986, o které střelec později prohlásil, že ji vstřelila „trochu hlava Maradonova a trochu ruka Boží“. Opakované záběry nenechaly nikoho na pochybách, že branku vsítila ruka Maradonova. O dvacet let později přiznal Maradona v rozhovoru pro BBC, že se úmyslně choval, jako by to byl gól, aby oklamal rozhodčího.

Něco podobného se stalo loni v listopadu v zápase mezi Francií a Irskem, který rozhodl o tom, která z obou zemí postoupí na mistrovství světa. Francouzský útočník Thierry Henry si zpracoval míč rukou a přihrál spoluhráči, který vstřelil rozhodující branku. Když byl Henry na tento okamžik po zápase dotázán, řekl: „Budu upřímný, byla to ruka. Ale já nejsem rozhodčí. Zahrál jsem rukou a rozhodčí branku uznal. Takže je to otázka na něj.“

Je tomu však opravdu tak? Proč by skutečnost, že vám projde podvod, měla znamenat, že jste bez viny? Hráči by neměli být ušetřeni etické kritiky za to, co na hřišti dělají, stejně jako nejsou ušetřeni etické kritiky za podvody mimo hřiště – například když užívají nedovolené podpůrné prostředky.

Dnešní sport je nesmírně konkurenční a hraje se v něm o obrovské peníze, což však ještě neznamená, že v něm nelze být poctivý. Pokud pálkovač v kriketu zasáhne míč a jeden z hráčů v poli ho chytí, je pálkovač vyautovaný. Rozhodčí si někdy při chycení míče nemůže být jistý, zda se míč dotkl okraje pálky. Pálkovač to obvykle ví, a pokud si uvědomuje, že je vyautovaný, měl by podle tradice „odejít“ – opustit hrací plochu.

Někteří to stále dělají. Australský pálkovač Adam Gilchrist „odešel“ v semifinále mistrovství světa 2003 proti Srí Lance, ačkoliv již sudí rozhodl obráceně. Gilchristovo rozhodnutí některé jeho spoluhráče překvapilo, avšak u mnoha příznivců kriketu se setkalo s potleskem.

Když jsem pátral na internetu, našel jsem pouze jeden nesporný případ, kdy fotbalista učinil gesto srovnatelné s odchodem pálkovače. V roce 1996 odpískal rozhodčí penaltu proti Arsenalu za faul brankáře na Robbieho Fowlera, útočníka Liverpoolu. Fowler rozhodčímu řekl, že faulován nebyl, avšak rozhodčí na pokutovém kopu trval. Fowler ho tedy zahrál, ale učinil to takovým způsobem, že gólman střelu kryl.

Proč se s podobným chováním setkáváme u profesionálních fotbalistů v tak malé míře? Kultura přehnané zaujatosti zde možná převládla nad etickými hodnotami. Zdá se, že fanouškům nevadí, pokud úspěšně podvádějí hráči jejich týmu – námitky vznášejí pouze v případě, že podvádí druhá strana. To však není etický přístup. (Francouzským fotbalovým příznivcům nicméně slouží ke cti, že mnozí z nich, prezidentem Nicolasem Sarkozym počínaje, vyjádřili po Henryho ruce sympatie s Irskem.)

Ano, do jisté míry můžeme tento problém vyřešit využíváním moderních technologií nebo videozáznamu, který přezkoumá sporné výroky rozhodčích. Toto opatření sice zmenší prostor k podvodům, ale neeliminuje ho, a navíc tady jde o něco jiného. Pro úmyslné klamání ve sportu bychom neměli hledat omluvy. V jistém závažném smyslu je totiž ještě mnohem horší než podvádění v soukromém životě. Když se na to, co děláte, dívají miliony lidí, opakuje se to na bezpočtu videozáznamů a rozebírá se to na sportovních televizích, je obzvláště důležité dělat, co je správné.

Jak by fotbaloví příznivci reagovali, kdyby byl Neuer přerušil hru a sdělil rozhodčímu, že to byl gól? Vzhledem ke vzácnosti podobného chování ve fotbale by první reakcí bezpochyby bylo překvapení. Někteří němečtí fotbaloví fanoušci by možná byli zklamáni. Avšak svět jako celek – a také každý objektivní německý fanoušek – by musel přiznat, že se gólman zachoval správně.

Neuer promeškal vzácnou příležitost učinit před miliony lidí něco vznešeného. Mohl dát pozitivní etický příklad divákům z celého světa včetně mnoha milionů mladých a ovlivnitelných lidí. Kdo ví, jak by tento příklad mohl změnit životy řady osob, které utkání sledovaly. Neuer se mohl stát hrdinou, jenž hájí, co je správné. Místo toho je to jen další fotbalista, který umí velmi dovedně podvádět.