NEW YORK – Květnové rozhodnutí Izraele vysadit svá komanda na flotilu propalestinských aktivistů bylo brutální. Usmrcení devíti civilistů těmito komandy byl strašlivý důsledek. Izraelská blokáda Gazy a okupace palestinských území na západním břehu Jordánu, nemluvě o silničních zátarasech, ničení domů a dalších každodenních ústrcích Palestinců, jsou rovněž formou institucionalizované nehumánnosti.

Prohlášení tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, jenž izraelskou razii na loď aktivistů označil za „útok na svědomí lidskosti“, který „si zaslouží všechny formy prokletí“, a za „dějinný bod zvratu“, po němž „už nic nebude stejné“, se však jeví jako hysterické. Ať už si člověk myslí o různých izraelských vládách cokoliv (a já o té současné nemám valné mínění), reakce na násilí s posvěcením izraelského kabinetu se zdají mnohem vášnivější – a to nejen v Turecku – než reakce na zločiny spáchané vedoucími představiteli jiných zemí, s možnou výjimkou Spojených států. Obě země ostatně v očích mnoha kritiků často splývají.

Izrael například nikdy neučinil nic, co by se dalo srovnat s masakrem více než 20 000 členů Muslimského bratrstva ve městě Hamá z podnětu zesnulého syrského prezidenta Háfize Asada. Mnohem více muslimů je dnes stále zavražděno jinými muslimy než Izraelci, natožpak Američany. A když si člověk představí smrtelnou bilanci občanské války v Demokratické republice Kongo (více než čtyři miliony lidí), pak mu řeči o dějinných bodech zvratu po zabití devíti osob znějí trochu absurdně.

Na ničem z toho jako by však nezáleželo tolik jako na tom, co udělá Izrael.

Je tedy pravdou, že jiné země kladou na židovský stát odlišná měřítka, jak tvrdí mnozí obhájci Izraele? Domnívám se, že ano. Určitou roli v tom rozhodně hraje antisemitismus, ale nemusí to být hlavní důvod.

Mám takové tušení, že obzvláště po jomkipurské válce v roce 1973 si mnoho Evropanů oddechlo úlevou, že Židé mohou být i agresory. Židovská brutalita odlehčila břemeno válečné viny. Dychtivá snaha překonat tuto vinu dokonce mohla některé lidi přimět, aby izraelskou agresi zveličovali. Starému antisemitskému sloganu propagovanému nacistickým týdeníkem Der Stürmer, totiž že „Židi jsou naše neštěstí“, dodal izraelský konflikt s Palestinci nový obsah.

Dvojí metr uplatňovaný na Izrael má však i další důvody. Jedním z nich je to, co liberální izraelský filozof a mírový aktivista Avišaj Margalit označuje za „morální rasismus“. Krvežíznivost afrického nebo asijského národa se nebere tak vážně jako krvežíznivost národa evropského – či jiného bělošského. Koneckonců, mohl by leckdo říci (a mnozí jiní si pomyslet), co může člověk čekat od divochů? Vždyť ti nic jiného neznají.

Samozřejmě je v tom obsaženo hluboce koloniální smýšlení a dědictví kolonialismu pracuje proti Izraeli také v jiném směru. Stejně jako Jihoafrická republika v éře apartheidu připomíná rovněž Izrael lidem hříchy západního imperialismu. Na Blízkém východě, ale i u mnoha lidí na Západě je Izrael považován za kolonii vedenou bělochy (ačkoliv řada význačných Izraelců má kořeny v Teheránu, Fezu nebo Bagdádu). Palestinci jsou pokládáni za subjekty kolonizace, a čím déle bude Izrael pokračovat v okupaci arabských území, tím více se bude toto vnímání potvrzovat.

A konečně platí, že Izrael je stále demokracií, takže by neměl být souzen podle stejných měřítek jako diktatury. Od vlády Benjamina Netanjahua musíme očekávat více než například od režimu Mahmúda Ahmadínežáda v Íránu – nikoliv proto, že Židé jsou morálně nadřazeni Peršanům, nýbrž proto, že Netanjahu byl svobodně zvolen a podléhá vládě zákona, zatímco Ahmadínežád přispěl ke zničení všeho, co bylo na Íránu demokratického. Vztahovat na Izrael nejvyšší měřítka v jistém smyslu znamená skládat mu poklonu, protože se s ním jedná jako s normální demokracií.

Odmítají-li se však někteří kritikové chovat k Izraeli jako k normální zemi, pak totéž platí o některých nejvěrnějších obhájcích židovského státu. Speciální orodování za Izrael coby za stát obětí – přirozených potomků těch, kdo se stali terčem hromadného nacistického vraždění – je pouze jinou formou uplatňování dvojího metru. Francouzský filozof Alain Finkielkraut měl pravdu, když kritizoval Erdogana za přehnanou reakci na razii proti „flotile svobody pro Gazu“. Když ovšem dodal, že v Turecku je bestsellerem Hitlerův Mein Kampf, jako by tím naznačil, že Erdoganovi Turci jsou novodobými nacisty.

Izrael coby stát obětí je ve skutečnosti v rozporu s krédem jeho zakladatelů. Ti chtěli vytvořit nový stát, stát dobrých židovských vojáků a farmářů lišících se od bezmocných Židů, kteří padli za oběť evropské perzekuci. Teprve později, možná od procesu s Eichmannem v roce 1961, se stal holocaust jádrem státní propagandy. A ještě později, pod vedením předáků jako Menachem Begin, začaly být vojenské iniciativy ospravedlňovány poukazováním na nacistickou genocidu.

Skutečnost, že všechny Židy, včetně Židů izraelských, by měla i nadále pronásledovat strašlivá minulost, je pochopitelná. Minulost však nikdy nesmí být využita k ospravedlnění agrese vůči jiným. Izrael je nesmírně mocná země – je svobodnější, bohatší a lépe vyzbrojený než všichni jeho sousedé. Volat jeho vedoucí představitele k zodpovědnosti za jejich skutky je nezbytné nejen pro ochranu Palestinců před brutalitou, ale i pro zachování svobody Izraelců. Umožnění, aby minulost zatemňovala naši schopnost kritického úsudku, podkopává izraelskou demokracii a do budoucna bude mít další nebezpečné důsledky.

Ian Buruma je profesorem demokracie a lidských práv na Bardově koleji. Jeho nejnovější kniha nese název Taming the Gods: Religion and Democracy on Three Continents (Zkrocení bohů: náboženství a demokracie na třech kontinentech).