Může se politika poučit z dějin? Nebo podléhá osudové nutnosti opakovat tytéž chyby, navzdory hrůzným ponaučením z minulosti? Tuto prastarou filozofickou a historickou otázku opět klade nová strategie prezidenta Bushe pro Irák.

Prezident Bush zdánlivě vykročil na cestu nové politické a vojenské strategie pro válkou zmítaný Irák. Bushův nový kurz lze shrnout pod třemi titulky: více amerických vojáků, více irácké zodpovědnosti a více amerického výcviku pro více iráckých vojáků.

Aplikujeme-li tento nový plán na samotný Irák, pozornost okamžitě upoutají dvě věci: ignorovány jsou téměř všechny návrhy Bakerovy-Hamiltonovy zprávy a samotný plán – s ohledem na chaos v Iráku – je dosti zjednodušující. Ve světle nezdaru všech předchozích „nových strategií“ stabilizace Iráku jen máloco naznačuje, že právě této nejnovější „nové strategii“ se bude dařit lépe, navzdory dalším 21 tisícům vojáků USA.

Co je na nedávno zveřejněné politice americké administrativy zajímavé a skutečně nové, je způsob, jímž sahá za hranice Iráku, aby se vypořádala s Íránem, Sýrií a státy Perského zálivu. Tady byla ohlášena neočekávaná a opravdu nová rozhodnutí: do Perského zálivu bude přesunuta další skupina letadlových lodí USA, ve státech kolem zálivu budou rozmístěny protiletadlové rakety Patriot a posily čítající 21 tisíc vojáků výrazně přesahují to, o co američtí generálové žádali, aby si poradili s Irákem. Člověk se tudíž podivuje nad účelem tohoto vojenského hromadění sil. Málem by to vyvolávalo dojem, že Saddám je stále naživu a u moci, a je proto zapotřebí nanovo připravit jeho svržení.

Překvapením nové Bushovy politiky je posun jejího politického zaměření z Iráku na jeho dva bezprostřední sousedy. Bush viní Sýrii a Írán z vměšování se do Iráku, ohrožování jeho územní celistvosti, uvádění amerických vojáků do nebezpečí a všeobecněji z úsilí o oslabení amerických spojenců v regionu. Přidáme-li k tomu zadržení íránských „diplomatů“ americkými silami v severoiráckém městě Erbílu, a to na příkaz prezidenta Bushe, vystupuje úplně jiný obrázek prezidentova plánu: jeho „nová strategie“ se nedrží rad Bakerovy-Hamiltonovy zprávy, ale vrací se zpět ke katastrofální strategii neokonzervativců. Na mušce supervelmoci je teď Írán a přístup USA připomíná přípravnou fázi irácké války – do posledního detailu.

Kam tohle všechno vede? V zásadě jsou tu dvě možnosti, jedna dobrá a jedna špatná. Pozitivní výsledek se ale bohužel jeví jako méně pravděpodobný.

Je-li cílem hrozby silou – silou, již USA naprosto zřetelně budují – připravit si půdu pro seriózní vyjednávání s Íránem, nelze a nemělo by se nic namítat. Jestliže se ovšem jedná o pokus připravit americkou veřejnost na válku proti Íránu a o skutečný záměr takovou válku rozpoutat, jakmile nadejde příležitost, výsledkem by byla naprostá pohroma.

Želbohu, toto nebezpečí je až příliš reálné. Poněvadž Bushova administrativa považuje íránský jaderný program a hegemonické aspirace za hlavní hrozbu pro region, její nová strategie se zakládá na nově zformovaném nedeklarovaném protiíránském spojenectví s umírněnými sunnitskoarabskými státy a Izraelem. Dynamickým faktorem je tu jaderný program, protože právě ten stanoví časový rozvrh činů.

Avšak letecké údery na Írán, jež snad Amerika považuje za vojenské řešení, by Iráku nezajistily více bezpečí; dosáhly by pravého opaku. Nebyl by stabilizován ani region jako celek; právě naopak, byl by vržen do propasti. A nesplnil by se ani sen o „změně režimu“ v Teheránu; místo toho by vysokou cenu zaplatila íránská demokratická opozice a teokratický režim by jen posílil.

Politické možnosti stabilizace Iráku a celého regionu a zajištění dlouhodobého zmražení íránského jaderného programu nebyly ještě vyčerpány. Současný stav íránského jaderného programu nevyžaduje okamžitý vojenský zásah. Místo toho by se pozornost měla soustředit na diplomatické snahy o oddělení Sýrie od Íránu a izolaci teheránského režimu. To je však podmíněno americkou ochotou vrátit se k diplomacii a hovořit se všemi zúčastněnými stranami. Teherán se regionální i mezinárodní izolace obává. Navíc nedávné obecní volby v Íránu ukázaly, že sázet na diplomacii a transformaci Íránu zvnitřku je realistická volba. Takže proč současné výhrůžky Íránu?

Debakl v Iráku byl od začátku předvídatelný a početní partneři a přátelé Ameriky jej ve svých varováních adresovaných Bushově administrativě jasně předpověděli. Chyba, již se USA možná chystají udělat, je stejně předvídatelná: válku, která je chybná, nelze napravit jejím rozšířením – takové je ponaučení z Vietnamu, Laosu a Kambodži.

Ideologicky motivovaná strategie změny režimu prostřednictvím vojenské síly přivedla USA ke katastrofě irácké války. Vstoupit do Iráku a přemoci Saddáma bylo snadné. Dnes je tu ale Amerika v pasti a neví jak zvítězit, ani jak se stáhnout. Chybu nelze napravit jejím neustálým opakováním. Neústupnost od omylu nijak mýlku nenapraví, jen ji zhoršuje. Po zavedení nové americké politiky bude stará otázka, zda se politika může poučit z dějin, zodpovězena opět na Středním východě. Ať už bude odpověď jakákoli, její důsledky – dobré, či zlé – budou dalekosáhlé.