BERKELEY – Americký Federální rezervní systém a další centrální banky se v současnosti dostávají do kleští: zleva je na ně vyvíjen tlak, aby se přičinily o rozšíření poptávky a udržení nízké globální nezaměstnanosti; zprava jsou pod tlakem, aby poptávku oslabovaly, neboť je třeba držet na uzdě inflaci.

To je situace zralá na průšvih, protože jedna z těchto diagnóz se nutně mýlí. Pokud světové centrální banky zvýší úrokové sazby, zatímco hlavním problémem bude nedostatečná globální poptávka, mohly by způsobit depresi. Pokud úrokové sazby nezvýší, zatímco hlavním problémem bude inflace, mohly by zapříčinit prudké nárůsty cen, růst inflačních očekávání a úpornou spirálu mzdy-ceny, jakou jsme zažili v 70. letech minulého století a z níž lze vybřednout jedině pozdější, ještě hlubší depresí.

Mám za to, že v globální ekonomice postindustriálního severoatlantického jádra má – tentokrát – pravdu levice. Jediným náznakem toho, že rostoucí inflace je problém či vůbec realita, jsou výše celkové inflace. Americký index mzdových nákladů ani další ukazatele růstu nominálních mezd ve vyspělých zemích nevykazují žádné zrychlení změn. Známky zrychlování inflace nepozorujeme ani u hladin „jádrové inflace“.

Spojené státy zažívají finanční zhroucení vyvolané hypotečními ztrátami, které by při běžné měnové politice poslalo ekonomiku do vážné recese nebo deprese. V normálních dobách by reakce Fedu – mimořádný měnový stimul – působila nesmírně inflačně. Současnost se ale normálu vymyká. Měnová politika Fedu nestačila ani na to, aby odvrátila recesi USA, byť jde o recesi, která zůstává tak mírná, že ledaskdo pochybuje, zda ji lze vůbec pokládat za ryzí případ.

Reakce Evropské centrální banky byla obdobná jako v případě Fedu, ale méně důrazná, takže měnová politika je uvolněnější, než by se podle míry celkové inflace zdálo patřičné. A v západní Evropě teď také klesá HDP.

Krátce, hlavní centrální banky na obou březích Atlantiku na finanční krizi zareagovaly, ale ani jedna nereagovala přehnaně. I při jejich injekcích likvidity dopady finanční krize odvrátily riziko spirály mzdy-ceny, která jinak mohla nastat.

Celková inflace se přesto zvyšuje a není divu, že se dostává na přední stránky novin. To je odrazem tří procesů. Zaprvé, svět přinejmenším pro tuto chvíli dosáhl mezí přírodních zdrojů, takže sledujeme rozsáhlý posun v relativních cenách, neboť globální hospodářství adekvátně reaguje tím, že zlevňuje práci a kapitál a zdražuje ropu a jiné zdroje. Výsledkem tohoto posunu relativních cen je celková inflace.

Zadruhé, návrat dolaru k jeho rovnovážné hodnotě s sebou v USA přináší inflaci dovozních cen. Ceny pro americké spotřebitele rostou a vzbuzují u nich pocit ztráty bohatství, ale nikoli proto, že jsou chudší, nýbrž proto, že dřívější rozložení globálních nevyvážeností jejich majetek zveličovalo. Vyvažování globální rovnováhy je pro americké spotřebitele bolestivé a projevuje se jako vyšší celková inflace. Zareagovat bojem proti inflaci uvnitř USA by však bylo nesmírně nevhodné – jednak ještě bolestivější pro americké spotřebitele, jednak bezúčelné.

Konečně, jak prohlásili ekonomové Adam Posen a Arvind Subramanian: „Čínské jednostranné lpění na merkantilistických cílech vyvolává na domácí scéně inflaci a přehřívání.“ Avšak „snaha USA přimět Čínu k ústupu od těchto cílů vyznívá pokrytecky, když se zdá, že Spojené státy samy sáhly po nadměrném stimulu… Kdyby Čínská lidová banka a Fed ve spolupráci s většinou centrálních bank zpřísnily, domácí [tj. čínské] obavy z konkurenční devalvace by se utišily…“

Čínská politika exportních subvencí uskutečňovaných manipulací měny odjakživa směřovala k dlouhodobé neudržitelnosti, poněvadž musela vyvolat podstatnou domácí inflaci. Teď je rovněž příčinou značných bolestí dalších rozvojových zemí, neboť vzkvétající čínská ekonomika je přeplácí při nákupu zdrojů. Pro čínskou vládu je ale politicky nemožné politiku měnového kurzu pod tlakem změnit, aniž by od USA získala nějaký „ústupek“, a právě zpřísnění měnové politiky USA by se dalo jako takový „ústupek“ prodat.

Tím se však přehlíží, co by mělo být jádrem diskuse: vyšší nezaměstnanost v USA právě teď není vhodným cílem ke zpevnění amerického výstupu a co do stabilizace amerických cen nabízí jen málo přínosů, pokud vůbec nějaké. Zároveň platí, že překotnější úbytek amerických nákupů z dovozu není ani v zájmu vývozně orientovaných rozvojových ekonomik – včetně Číny.