Věk renesančního člověka je dávno pryč. Nikdo si dnes nemyslí, že by ještě bylo v silách jedince plně porozumět všem oblastem vědy a techniky. Populární software obsahuje miliony řádků programového kódu. Mechanismy imunitní reakce u jednoho jediného druhu bílých krvinek se popisují na tisících stran vědeckých časopisů. Elegantně jednoduchý vzhled iPodu ukrývá technologii, jíž rozumí jen maličký zlomek jeho uživatelů.

Nedávné průzkumy ovšem naznačují, že navzdory ohromné neúplnosti našich znalostí se většina lidí domnívá, že vědí mnohem víc, než je ve skutečnosti pravda. Ochotně sice přiznáváme, že nevíme všechno o tom, jak létá helikoptéra nebo jak pracuje tiskařský stroj, ale ohledně své nevědomosti nejsme ani zdaleka dost skromní.

Nejsnazším způsobem jak to prokázat je požádat lidi, aby úplnost svých znalostí ohodnotili na sedmistupňové škále. U každé otázky představuje číslo 7 ekvivalent dokonale podrobné duševní představy a číslo 1 označuje téměř nulovou znalost daného mechanismu, jen mlhavou představu. Lidé s chutí a hodnověrně bodují své porozumění všemu možnému, od složitých strojů přes biologické soustavy až po přírodní jevy, jako jsou vlny; hodnocení je však obvykle mnohem vyšší než jejich skutečné znalosti.

Neshodu mezi tím, co si myslíme, že víme, a tím, co víme skutečně, můžeme měřit prostě tím, že lidi poté, co své znalosti na úvod obodovali, požádáme, aby nám co nejpodrobněji vysvětlili, jak některé věci fungují, a aby pak své vědomosti znovu bodově ohodnotili ve světle svého pokusu o vysvětlení.

Obdobně jim můžeme položit zásadní diagnostické otázky (například „Jak přejde helikoptéra ze vznášení se na místě k letu vpřed?“) nebo jim předložit stručné, ale výstižné odborné vysvětlení. Ve všech těchto případech lidé poněkud rozpačitě přiznávají, že úroveň jejich znalostí byla mnohem nižší, než se původně domnívali.

Lidé jsou často svou nevědomostí udiveni a ohromeni, ale obecně si v odhadování, jak mnoho víme, nevedeme špatně. Konkrétní nedostatek ovšem máme ve vztahu ke svým explanačním znalostem. Dokážeme dobře odhadnout, jak dobře známe jednoduchá fakta (třeba hlavní města států), postupy (například jak telefonovat do zahraničí) a příběhy (jako dějové zápletky známých filmů). Zdá se však, že trpíme zvláštní „iluzí explanační hloubky“ – jde o přesvědčení, že jsme si osvojili mnohem hlubší kauzální porozumění, než odpovídá skutečnosti. Dokážeme být patřičně skromní ohledně svých znalostí jiných věcí, ale nikoli ohledně schopnosti vysvětlit chod světa.

Tato iluze porozumění vzniká společným působením několika faktorů. Když jsme Leon Rozenblit a já tuto iluzi a její specifičnost odhalili, provedli jsme rozsáhlou sérii výzkumů, jež se zaměřovaly na to, proč je explanační porozumění tak náchylné k falešnému pocitu vědění. Všechny faktory, které jsme zjistili, se u faktů, postupů i vyprávění projevují slaběji.

Jeden důležitý činitel, jenž k iluzi explanační hloubky vede, plyne ze silně hierarchické podstaty většiny složitých soustav, kvůli níž jim lze porozumět na několika úrovních analýzy. Můžeme rozumět tomu, jak počítač „funguje“ ve smyslu vysokoúrovňové funkčnosti myši, pevného disku a monitoru, přičemž ale nemusíme vůbec znát mechanismy, které zajišťují posun kurzoru při pohybu myší, ukládání a mazání informací nebo řízení obrazových bodů na monitoru. Tato hierarchická struktura složitých kauzálních systémů nás svádí k pocitu porozumění na vysoké úrovni, kterou pak mylně považujeme za porozumění na úrovni hlubší.

Druhým faktorem je zrádné uspokojení, jež nám poskytuje pohled na součásti systému. Čím více dílů vidíme, tím hlouběji jsme přesvědčeni, že víme, jak tyto díly vlastně pracují. Iluze je tudíž silnější u předmětů se snadno pozorovatelnými součástmi než u objektů, jejichž součásti jsou neviditelné, skryté nebo mikroskopické. Můžeme se například domnívat, že fungování mysli chápeme mnohem lépe, než odpovídá skutečnosti, jestliže se seznámíme s obrázky zářících částí mozku.

Konečně platí, že věcem často přijdeme na kloub během chviličky, kdy je před sebou vidíme, ale pak se mylně domníváme, že jsme k předmětu přistupovali už s plným porozuměním a že nebylo třeba jej použít a manipulovat jím, abychom prohlédli jeho mechanismus.

Náš přebujelý pocit porozumění může mít i svou dobrou stránku. Svět je samozřejmě příliš komplikovaný na to, aby jej jediný člověk dokázal úplně pochopit. Kdyby nás mučivý pocit nevědomosti neustále nutil nořit se čím dál hlouběji ve snaze porozumět všemu, s čím se setkáme, mohli bychom se zahltit podrobnostmi v jedné oblasti a zcela minout oblasti jiné.

Iluze explanační hloubky nás snad zastavuje právě na patřičné úrovni porozumění, jež nám umožňuje vědět, jak získat více informaci od ostatních, když je skutečně potřebujeme, aniž bychom se nechali zavalit. Bylo by možná lepší, kdybychom si meze své explanační schopnosti uvědomovali, ale tyto limity rovněž mohou mít svou adaptivní hodnotu.