,,Ti, kdo chtějí uchopit politiku a morálku odděleně, nikdy neporozumí ani jedné z nich." Tak se vyjádřil Jean-Jacques Rousseau a já souhlasím. Politickou praxi nejen lze , ale je třeba uvést v soulad s imperativy cti.

Co je ale pro politika poctivé a co nepoctivé? Je vůbec možné, aby byl politik čestný?

Otázka míří k srdci demokracie. Když voliči zlomí hůl nad politiky jako nad nepoctivci, vzkvétají protidemokratická hnutí. Přesto všichni politici ví, že dvojznačnosti a kompromisy obvykle převažují nad univerzálními pravdami. Občas je třeba zvolit menší zlo. Naše běžné zásady slušnosti a spravedlnosti nelze vždy upotřebit - nikoli ovšem proto, že by cynismus a pokrytectví byly jediným, co v politice platí.

Uvažme například vévodu de Talleyranda, toho prince nejednoznačnosti. O tomto zkorumpovaném a nechvalně proslulém zrádci všech pánů, kterým kdy sloužil, bylo řečeno, že nedokázal prodat svou matku jen proto, že o ni nikdo neměl zájem. Ovšem ačkoli postupně projevil nevěru všem francouzským panovníkům, Talleyrand zřejmě nikdy nezradil Francii.

Ukazuje se, že politická nepoctivost na sebe bere různé formy. Pojmenujme její různé typy. Prvním typem je jedinec, který je nečestný jako člověk. Takový muž či žena bude nečestným vůdcem, ideologem nebo diplomatem za všech okolností.

Dalším typem je diletant s dobrými úmysly. Činy nešikovného a amatérského diletanta poškozují zájmy, jimž chce být ku pomoci.

Političtí ,,falešní hráči" naopak své schopnosti zneužívají. Jsou schopní, ale bezohlední a neskromní a vyhýbají se sebereflexi. Bratrem falešného hráče je politický ,,výtržník," který prosazuje všemi prostředky své rostoucí ambice a nehledí na rizika a cenu, již zaplatí ostatní.

Politický ,,fanatik" je také nečestný, protože jej zaslepuje jeho přesvědčení, že má vždy naprostou pravdu. Fanatik je nepružný a setrvačný. Je to parní válec přichystaný převálcovat všechno, co mu stojí v cestě. Na opačném pólu stojí ,,kšeftař," který není o nic méně nečestný, neboť mu chybí to, co prezident Bush nazval ,,záležitostí vize." Je bezpáteřní, bezzásadový a couvá před zodpovědností.

Kromě těchto výrazných typů nečestných politiků existují obecnější politické přístupy. Vedení se ujaly cynické formy pragmatismu, ztělesňované zásadou, že účel světí prostředky vždy, když jsou mravní požadavky v rozporu s politickými zájmy.

Opačným extrémem je naivní, utopická a moralistická představa, která je obdobně nečestná. Její přívrženci u politiků odsuzují pevnou vůli a relativismus a marně volají po morální obrodě. Nic ovšem není tak jednoduché. Dějiny nejsou procházka růžovým sadem a životopisy politiků nejsou totéž co životy svatých. Je paradoxem, že kdyby všichni lidé byli čestní, politiky by nebylo zapotřebí.

To neznamená, že nelze rozpoznat čestné politiky. Immanuel Kant popsal dva typy politiků. Politický moralista chce prosadit morálku, která bude v souladu s požadavky politiky, již chápe jako cynickou hru. Je to kategorie, která snadno vstřebá všechny typy výše zmíněných nepoctivých politiků.

Druhým Kantovým typem je morální politik , který odmítá cynický pragmatismus, ale nepoddá se naivnímu moralizování. Čestný politik je ten, který chápe politiku jako nástroj dosahování obecného blaha. Není naivní a ví, že je občas třeba trpělivosti, kompromisů a politiky malých kroků. Přesto při prosazování dílčích cílů neztratí ze zřetele cíle vyšší.

Stručně řečeno, čestný politik uskutečňuje pragmatismus založený na zásadách, na odvaze říkat nepříjemné věci, ovšem vždy s konstruktivním přístupem. Nezodpovědná kritika - dychtivost odhalovat a zveřejňovat problémy, již ovšem nedoprovází ochota navrhovat uskutečnitelná řešení - je totiž zřejmě nejrozšířenějším projevem nepoctivosti v politice.

To je důvod, proč je skutečná vláda často nejlepším testem politické poctivosti. V demokratických zemích platí, že pokud se politici, kteří z opozice kritizují ostatní, projeví jako neschopní po vstupu do vlády, voliči můžou jejich nepoctivost potrestat - a často trestají - u volebních uren.

Nejtěžší zkouškou čestného politika je nutnost bránit myšlenky, které jsou nepopulární, ale správné. Ne každý v této zkoušce uspěje, obzvláště pokud se blíží volby. Ovšem jen nečestný politik klade rovnítko výhradně mezi politiku a popularitu.

Zároveň platí, že morální politik nikdy neuspěje v prosazování obecného dobra osamoceně. Politici si mohou být jisti, že se ve chvílích zásadních pro stát dokáží povznést nad své politické rozdíly, jedině tehdy, když podporují slušnost svých partnerů.

Za poctivost v politice ale nejsou odpovědní výhradně politici. Veřejné mínění musí také hrát svou roli. Poctivost v politice - a čestní politici - se mnohem spíše prosadí ve společnosti vyznačující se kulturou tolerance, solidarity a rovnoprávného požívání jednotlivých práv. Pro politické lumpy je takové prostředí půdou nehnojenou.

Já jsem především politický praktik. Vím tedy, že žádná teorie, ba ani sebevětší množství analýz nezbaví politika vln sebezpytování, které tváří v tvář politickému rozhodování zatěžují jeho svědomí otázkami po tom, co je a co není čestné. A právě tohle je břímě, které na sebe čestný politik ochotně bere.