Všechno to začalo před rokem francouzským „ne“ v referendu o Evropské ústavě. Loni na podzim to pokračovalo vlnou násilností na předměstích. Teď Francie znovu upoutala světovou pozornost týdny pouličních demonstrací proti „smlouvě o prvním zaměstnání“ (CPE) navržené ministerským předsedou Dominiquem de Villepinem ve snaze řešit vysokou nezaměstnanost mladých lidí.

Tyto tři okruhy událostí navzdory svým odlišnostem ilustrují společně několik hluboce zakořeněných rysů společenského života ve Francii.

Zaprvé, Francie má potíže přizpůsobit se požadavkům globalizace. Kromě běžné nespokojenosti s hospodářskými problémy bylo neúspěšné referendum v květnu 2005 vyjádřením toho, že významná část francouzského voličstva odmítá disciplinu zaváděnou politikami EU, jež zajišťují volný pohyb osob, zboží a kapitálu – a tedy prvenství hospodářské soutěže. Výbuch násilí na předměstích loni na podzim obdobným způsobem odrážel frustraci dezorientovaných mladých lidí, kteří čelí chmurným vyhlídkám, jež moderní ekonomika nabízí těm, komu chybí řádná odborná průprava a vzdělání.

Mladí jsou i v centru posledních protestů, tentokrát ovšem mezi vzbouřence patří všechny vrstvy francouzské mládeže, včetně absolventů univerzit. Bojem proti CPE dávají najevo, že odmítají přijmout nejistý život mimo francouzský model jistoty zaměstnání, z něhož se v kontextu naprosto jiné ekonomiky těšili jejich rodiče.

Je na tom všem něco velice francouzského, neboť třebaže se ekonomická pravidla hry za posledních několik desítek let změnila napříč Evropou, nezbytnost větší pružnosti pracovního trhu, jak se zdá, byla ve většině ostatních zemí přijata snadněji.

Ve Španělsku, vedeném socialistickou vládou, pracuje zhruba třetina výdělečně činných osob podle smlouvy na dobu určitou; u mladých lidí je toto číslo ještě vyšší. V Itálii větší flexibilitu zaměstnanosti zavedla Prodiho vláda v roce 1997 a dále byla posílena takzvaným Biagiho zákonem z roku 2003.

V Německu koaliční dohoda mezi sociálními a křesťanskými demokraty zahrnuje ustanovení, které prodlužuje zkušební lhůtu, během níž může být zaměstnanec propuštěn bez udání důvodu, ze šesti měsíců na dva roky – tedy na stejnou dobu, o niž usiloval Villepinův zákon CPE. Ve všech těchto evropských zemích jsou nové zákony o zaměstnanosti, jak se zdá, akceptovány jako nevyhnutelné.

Naproti tomu ve Francii se tradice silného státu – která, jak výstižně poznamenal Tocqueville, vychází už z ancien régime a dnes je rovným dílem společná jak gaullistické, tak socialistické ideologii – pevně pojí s výraznou nechutí k mantinelům ekonomického liberalismu. Už od dob Velké francouzské revoluce požadavek rovnosti často vítězí nad starostí o svobodu. Francouzi proto vášnivě milují sociální stát ve všech jeho projevech.

Prestiž francouzského sociálního modelu nesnížily ani jeho zřetelné neúspěchy v dnešním prostředí – masová nezaměstnanost (dosahující 25% mezi mladými lidmi), obrovské veřejné schodky, zatuhnutí sociální mobility. Bylo by mnohem logičtější inspirovat se skandinávským modelem, jenž kombinuje flexibilitu zaměstnanosti se sociálním zabezpečením (třebaže za cenu daňového zatížení, jež by Francie tak snadno nepřijala).

Připočtěme k tomu všemu francouzskou oblibu ideologické konfrontace a absenci kultury vyjednávání a kompromisu, o konsenzu ani nemluvě, a pochopíme, proč tolik reformních projektů ve Francii skončí tím, že jsou napadány v ulicích. Ba je příznačné, že většina pozorovatelů nejnovější nepokoje automaticky přirovnává k dění z května 1968, jež si v očích Francouzů nadále zachovává zvláštní kouzlo. Ve skutečnosti však kromě odrazu francouzské náklonnosti k pouliční politice oba fenomény nemají nic společného.

Je tedy Francie nereformovatelná? Určitě ne. Země v posledních desetiletích prošla hlubokou transformací. Ať už jde o rozštěpení veřejných monopolů, například elektrárenského, plynového, telekomunikačního, ale i poštovního, nebo o nahrazení branné povinnosti profesionální armádou či o penzijní reformu, Francie se změnila víc, než se všeobecně věří. To platí obzvlášť s ohledem na francouzské firmy, které se požadavkům mezinárodní konkurenční soutěže pozoruhodně přizpůsobily.

Mnohé je ovšem ještě třeba udělat: vážnou reformu vyžaduje celý vzdělávací systém, od základů až po vysokoškolský stupeň, a je potřeba zpochybnit mnohá tabu týkající se pravidel zaměstnanosti, sociálního zabezpečení a fungování státu. Zkušenost s CPE neprokazuje, že reforma je nemožná, nýbrž že ji nelze jednostranně uvalit. Je zapotřebí najít čas na vysvětlování, konzultace a vyjednávání. Ve společnosti, jako je Francie, již charakterizuje nejistota ohledně budoucnosti a která zoufale potřebuje vzkřísit své sebevědomí, bude čas věnovaný budování konsenzu a vytváření legitimity pro další reformy nesporně dobře vynaložený.