Harvardský ekonom Robert Barro nedávno v článku pro list The Wall Street Journal předložil inteligentní argumentaci proti americkému fiskálnímu stimulu. Poté, co byl člověk nucen prokousávat se bláboly republikánských pisálků bez mravních zásad a akademických pisálků bez znalosti věci, kteří tak či onak tvrdili, že vzhledem k základním principům ekonomie je nemožné, aby výdajová rozhodnutí vlády měnila tok ekonomické aktivity, je úlevou Barra číst.

Domnívám se však, že si Barro mylně vykládá, jak se jeho vlastní důkazy vztahují na současnou situaci. Barro píše: „Mým odhadem je výdajový multiplikátor kolem 0,4 během jediného roku a kolem 0,6 během dvou let… [Daňový] multiplikátor je zhruba minus 1,1… [Takže] HDP by byl v roce 2009 vyšší o 120 miliard dolarů a v roce 2010 o 180 miliard dolarů…“ a v roce 2011 o 60 miliard dolarů.

To znamená, že v Americe bude v roce 2009 zaměstnáno zhruba o 1,3 milionu lidí víc, v roce 2010 o 1,9 milionu lidí víc a v roce 2011 o 0,7 milionu lidí víc. Předpokládejme, že to, za co vláda utratila peníze, má pro nás ve srovnání s výdaji soukromého sektoru průměrně dvoutřetinovou hodnotu. V takovém případě vynaložíme 600 miliard dolarů a získáme statky v hodnotě 810 miliard dolarů, při čistém společenském zisku ve výši 210 miliard dolarů (a o těch, kdo by jinak byli cyklicky nezaměstnaní, lze jen stěží tvrdit, že ztracenému volnému času přikládají vysokou hodnotu).

Tento společenský zisk se může proměnit v negativní, jedině pokud se domníváte, že nás v budoucnu čekají další velké výdaje – že stimul destabilizoval cenová očekávání a dal do pohybu ničivou deflační spirálu anebo že vyčerpal dluhovou kapacitu Ameriky, takže náklady na dluhovou službu vyšrouboval na velmi vysokou úroveň. Nic takového se ale nestalo. Dlouhodobé nominální i reálné sazby státní pokladny jsou tak absurdně nízké, že si protírám oči, kdykoli je vidím. A tržní prognóza inflace – rozptyl mezi inflačně jištěnými a běžnými cennými papíry státní pokladny – zůstává nesmírně krotká.

Barrův poslední odstavec mi tedy skutečně nejde do hlavy: „Balíček fiskální stimulace roku 2009 byl chybou. Z toho plyne, že další stimulační balíček v roce 2010 by byl další chybou…“

Jako kdyby si neprošel své vlastní počty.

Myslím, že problém je v tom, že se Barro pokouší využít let „totálních“ válek ve dvacátém století – první světové války, druhé světové války a korejské války –, aby „stimul realisticky zhodnotil“, protože „multiplikátor výdajů za obranu lze přesně odhadnout…“.

To je ale jako hledat ztracené klíče pod lampou, protože tam je líp vidět. Ano, multiplikátor obranných výdajů během totálních válek lze relativně snadno odhadnout. Jenže nás nezajímá výše multiplikátoru v době, kdy míra nezaměstnanosti činí 3 % a vláda se přídělovým hospodářstvím a propagací vlastenecky založených dluhopisů snaží snížit spotřebu a posílit soukromé úspory. Nás zajímá výše multiplikátoru za běžných poměrů a v době, kdy míra nezaměstnanosti dosahuje 10 %.

Myslím, že situaci lépe uchopil Bob Hall: „S tolerancí pro jiné faktory, které mohly HDP během těchto válek brzdit, se multiplikátor spojující vládní nákupy s HDP může pohybovat v rozmezí 0,7 až 1,0… ale vyloučené nejsou ani vyšší hodnoty… Multiplikátory jsou pak vyšší – snad kolem 1,7 –, když je nominální úroková sazba na své dolní, nulové mezi, jak tomu bylo během roku 2009…“ (a jak je tomu dnes).

Barrova analýza má i další problémy. Stimulační zákon charakterizuje jako dvouleté zvýšení vládních nákupů o 600 miliard dolarů. Jenže zhruba polovina peněz, jež byly dosud ze stimulačního balíčku utraceny, je na straně daní a transferů a zhruba čtvrtinu tvoří přímá pomoc státům federace, která jim umožňuje nezvyšovat daně. Barro by měl používat vážený průměr svého výdajového multiplikátoru ve výši 0,6 a svého daňového multiplikátoru ve výši 1,1, což vytváří multiplikátor ve výši 0,9.

Společenský zisk v takovém případě nedosahuje 210 miliard dolarů, nýbrž 390 miliard dolarů a toto bychom rozhodně měli zopakovat. Ano, měli bychom takto postupovat opakovaně, dokud se neobjeví známky, že další stimul už by mohl začít ohrožovat stabilitu cen či dluhové správy, anebo dokud se nezaměstnanost nesníží natolik, že by se Barrovy multiplikátory změnily v nadsazené odhady.

Barro si rovněž stěžuje, že Christina Romerová, šéfka Rady ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy, neprovedla „seriózní vědecký výzkum… týkající se výdajových multiplikátorů…“ a dodává: „nedokážu pochopit, co ji vede k tomu, že předpokládá hodnoty výrazně nad 1,0…“ Říkat, že tvůrci politik by měli při tvorbě strategií spoléhat jen na svůj osobní výzkum, se mi zdá prostě bizarní.

Konečně Barro předpokládá, že vyšší výdaje v letech 2009-2010 bude nutné kompenzovat vyššími daněmi v budoucnu a tvrdí, že „na načasování budoucích daní nezáleží“. Jenže na něm záleží velmi mnoho. V současnosti si ministerstvo financí Spojených států může půjčovat na pět let s reálnou úrokovou mírou rovnou nule – a hodit celé pětileté inflační riziko na věřitele. Časová preference znamená, že dnešní zvýšení dluhu o 600 miliard dolarů, jež Barro považuje za cenu stimulu, není ani zdaleka takovou zátěží, jakou by byl požadavek zaplatit 600 miliard dolarů teď.

A až se budou vybírat daně, aby se umořilo zvýšení dluhu vyvolané stimulem, bude to v době, kdy už nominální úrokové sazby nebudou ležet na nule. Federální rezervní systém pak bude moci uvolnit měnovou politiku, aby fiskální přítěž kompenzoval. Takže Barro se jednoduše plete, když tvrdí, že stimul teď sice podporuje zaměstnanost, ale že jeho amortizace někdy v budoucnu zaměstnanost zase nevyhnutelně sníží.