CAMBRIDGE – Už pět desítek let jsou rozvojové země, kterým se podařilo vyvinout konkurenceschopné exportní sektory, odměňovány úžasnými tempy růstu: Tchaj-wan a Jižní Korea v 60. letech, země jihovýchodní Asie jako Thajsko, Malajsie a Singapur v 70. letech, Čína v 80. letech a konečně Indie v 90. letech.

Ve všech těchto i několika dalších – rovněž většinou asijských – případech by domácí reformy bezpochyby byly vytvořily růst bez ohledu na mezinárodní obchod. Je však těžké vidět, jak by výsledný růst mohl být tak vysoký – roční růst na obyvatele dosahoval nevídaných 10% nebo i více –, kdyby globální ekonomika nebyla schopna absorbovat export z těchto zemí.

Řada států se snaží tento růstový model napodobit, ale málokdy jsou úspěšné, protože domácí podmínky často zůstávají nesplněny. Orientujete-li se na světové trhy bez proaktivní politiky, která by zajistila kvalifikovanost v některém moderním výrobním sektoru či sektoru služeb, pravděpodobně zůstanete zbídačelým vývozcem přírodních zdrojů a výrobků s vysokým podílem lidské práce, jako jsou oděvy.

Rozvojové země se nicméně předhánějí v zakládání exportních zón a dotování montážních provozů nadnárodních společností. Poučení je zřejmé: růst tažený exportem představuje správnou cestu.

Jak ale dlouho? Hádání z ekonomické kávové sedliny je sice vždy riskantní, avšak podle některých náznaků stojíme na vrcholu přechodu na nový režim, v němž pravidla hry nebudou pro exportem tažené strategie ani zdaleka tak vstřícná.

Nejbezprostřednější hrozbou je zpomalení v rozvinutých ekonomikách. Evropa i Spojené státy vstupují do recese a sílí obavy, že finanční vřava doprovázející debakl kolem podřadných hypoték se ještě nevyčerpala. To vše se přitom děje v době, kdy inflační tlaky znemožňují obvyklé monetární a fiskální recepty. Evropská centrální banka, která je silně zaměřená na cenovou stabilitu, zvyšuje úrokové sazby a americký Federální rezervní systém ji možná brzy bude následovat. Rozvinuté ekonomiky tedy budou chvíli trpět, což bude mít evidentní dopady na poptávku po exportu z rozvíjejících se trhů.

Na vrcholu toho všeho je téměř jisté prohlubování globálních nerovnováh na běžném účtu. Rozvíjející se trhy a rozvojové země vykázaly v roce 2007 přebytek ve výši 631 miliard dolarů, který zhruba rovným dílem připadal na asijské státy a země vyvážející ropu. To představuje 4,2% jejich společného HDP. Spojené státy samotné přitom ve stejné době vykázaly na běžném účtu deficit ve výši 739 miliard dolarů (5,3% jejich HDP). Ani ekonomika, ani politika tohoto vývoje běžného účtu platební bilance nejsou udržitelné, obzvláště v prostředí postiženém recesí.

Politické dopady jsou zřejmé. Nic nerozdmýchává protekcionistické nálady tak silně jako vysoké obchodní schodky. Podle průzkumu NBC/Wall Street Journal z prosince 2007 si téměř 60% Američanů myslí, že globalizace je špatná, poněvadž vystavila americké firmy a zaměstnance nespravedlivé konkurenci.

Pokud si globalizace získala v USA mizernou pověst, pak je z velké části na vině vnější deficit. Americká obchodní politika byla v posledních letech pozoruhodně odolná vůči protekcionistickému tlaku. Bez ohledu na to, kdo vyhraje americké prezidentské volby, by však měl svět očekávat bedlivější prověřování dovozu z Číny a dalších nízkonákladových zemí, jakož i outsourcingu služeb do míst, jako je Indie.

V době, kdy jsou USA a další rozvinuté ekonomiky stále méně pohostinné k exportu z rozvojových zemí, je nepravděpodobné, že by na jejich místo mohly nastoupit rychle rostoucí nové trhy, a získat tak dostatek „paliva“ pro růst tažený exportem. V rozvojových zemích bývají zase vyšší dovozní cla, což do nich ztěžuje přístup. Rozvojové a rozvíjející se země si navíc konkurují v podobných oblastech – ve spotřebním zboží na různém stupni propracovanosti –, takže politika rozšířeného obchodu mezi Jihem a Jihem se jeví ještě hůře než politika obchodu mezi Severem a Jihem. Antidumpingové postihy proti dovozu z Číny, Vietnamu a dalších asijských exportérů jsou již v rozvojových zemích běžnou věcí.

Export se tedy stane ještě tvrdším byznysem. Země jako Čína, které vykazují velké přebytky, se budou muset mnohem více spoléhat na to, že jejich ekonomiku potáhne domácí poptávka. To není zase tak špatné, protože Čína rozhodně dokáže zužitkovat víc veřejných investic do sociálních oblastí typu zdravotnictví a školství.

Dopady však zdaleka nepostihnou jen přebytkové státy. Pokud měli exportéři z Brazílie, Turecka, Jihoafrické republiky a Mexika – tedy vesměs schodkových ekonomik – problémy konkurovat Číně na trzích třetího světa již v době, kdy byly tyto trhy otevřené dokořán a rychle expandovaly, představte si, jak si povedou za méně příznivých podmínek.

Dopad na růst bude téměř určitě negativní, a to i v případě, že domácí poptávka plně vykompenzuje pokles poptávky vnější. Důvod není makroekonomický, nýbrž mikroekonomický: doma lze prodat jen určité množství oceli nebo automobilových součástek a produktivita práce v sektoru služeb se nevyrovná produktivitě v činnostech orientovaných na export. Klesající exportní trhy tedy zpomalí prorůstově zaměřené strukturální změny doma.

Nic z toho ještě nevěstí katastrofu pro rozvojové země. Dlouhodobý úspěch ještě stále závisí spíše na tom, co se stane doma, než co se stane v zahraničí. To, co je v tuto chvíli relativně špatnou zprávou, přeroste ve strašlivou zprávu pouze v případě, že dopustíme, aby se ekonomická tíseň v rozvinutých zemích – zejména v USA – přetavila v xenofobii a neskrývaný protekcionismus; že si velké rozvíjející se trhy, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, neuvědomí, že se staly příliš důležitými, než aby v otázce globálního ekonomického řízení jednaly na vlastní pěst; a že ostatní země zvolí v důsledku toho přemrštěnou reakci, otočí se ke světové ekonomice zády a začnou dělat politiku soběstačnosti. Pokud k těmto přehmatům nedojde, lze očekávat větší nápor na světovou ekonomiku, leč nikoliv pohromu.