LONDÝN – Vzpomínáte si ještě na G-2? Americké finanční potíže a zádrhele v zahraničí společně s hospodářským vzestupem Číny vedly loni řadu lidí k předpovědi vzniku určitého globálního kondominia mezi těmito dvěma státy. Skupina G-8 se z nezbytí transformovala na G-20, která měla svou nulu odkládat, kdykoli bude na něčem skutečně záležet: pánem prý budou Spojené státy a Čína.

Tato představa byla příliš zjednodušeným odrazem globální reality. Nechávala stranou nastupující mocnosti, jako jsou Brazílie a Indie. Zveličovala slabost Ameriky, která zůstává jedinou světovou supervelmocí. Zaváněla také mrzutým poznáním Evropské unie, že neschopnost dát se u sporných otázek dohromady ji zřejmě rázně vytlačí za postranní čáru. Nezapomínejme, že jistou dohodu na kodaňském klimatickém summitu loni v prosinci sesmolily USA a rozvíjející se ekonomiky bez vědomí EU, přestože nejrozvinutější návrhy na řešení změny klimatu měla právě Evropa.

Navzdory tomu všemu byla představa G-2 natolik věrohodná, že se udržela na nohou. Zdání dohody mezi dnešní a zítřejší velmocí utvrdila první návštěva prezidenta Baracka Obamy v Číně loni v listopadu, během níž přijal roli poddajného nápadníka na císařském dvoře.

To bylo loni. Teď je teď a přesvědčivost myšlenky značně oslabila. Proč se G-2 tak najednou zdá přitažená za vlasy?

Zaprvé, chabé ekonomické oživení převážně bez přínosu pracovních míst v Americe a Evropě obrací pozornost na prudce rostoucí čínské exporty a na necelní překážky, jimž čelí ti, kdo by rádi dováželi do Číny. Jen stěží byste našli větší skupinu amerických kongresmanů, kteří některé z amerických problémů, včetně vyprázdnění střední třídy, nedávají za vinu údajné čínské manipulaci s měnou.

Čína může poukazovat na velehoru amerických státních dluhopisů, které nakoupila, čímž přispěla k udržení amerického rozpočtového deficitu. (Co znamená nedávný čínský výprodej státních pokladničních poukázek USA, se lze prozatím jen dohadovat.) Číňané reptají na nespravedlivost toho, že se na ně svaluje vina za nevyváženosti globální ekonomiky.

Je tu ale věc, na kterou by Čína měla odpovědět. Kritici se domnívají, že zavěšení měny pod úroveň její reálné hodnoty je součást promyšlené strategie, která má zachovat růst a tím se vyhnout záludné politice narůstající nezaměstnanosti v systému, který nemá žádné institucializované prostředky k vyjádření všeobecného roztrpčení. Pokud se tato otázka brzy nevyřeší, nezadržitelně to v Americe a v Evropě povede k protekcionismu. Zastánci obchodních politik podle hesla „oko za oko, zub za zub“ už si k tomuto tématu našli podpůrné citace i u Adama Smithe.

Druhým problémem, který zřejmě G-2 rozloží dřív, než se skutečně zformovala, jsou dopady čínského autoritářství na volný pohyb informací. Střet Číny s Googlem a protesty USA kvůli kybernetickým útokům na americké cíle jsou pro okolní svět i pro americké mediální a politické elity připomínkou hodnotové odlišnosti těchto dvou zemí.

To je obzvlášť nemilé v době, kdy čínské úřady zřejmě ještě přitvrzují postup vůči disentu. Lidskoprávního aktivistu Liou Siao-poa právě zavřeli na 11 let za mříže, což vyvolalo všeobecné odsouzení. Dlouholetý bojovník za propuštění politických vězňů John Kamm tvrdí, že pro čínské orgány to byl „zlomový bod“ a že „se z toho budou muset dostat umírněnějším způsobem“.

Třetím důvodem ke znepokojení je výsledek kodaňských rozhovorů o klimatu. Čína je všeobecně obviňována, že blokovala ambicióznější výsledek, obzvlášť svým vzdorem vůči vnějšímu dohledu nad dohodnutými cíli, přičemž se s veškerou bohorovností, jakou byl svět zvyklý slýchat od bývalého amerického prezidenta George W. Bushe, odvolávala na státní suverenitu. Možná že je tato kritika nespravedlivá. Bylo ale rozhodně neuvážené na jednom z klíčových kodaňských setkání nechat nižšího úředníka křičet na Obamu a máchat mu prstem před obličejem. Čínští funkcionáři by si měli zapamatovat, že i Američané mají „tvář“, kterou nechtějí ztratit.

Někteří lidé připomínají roztržku nad prodejem zbraní na Tchaj-wan a návštěvu dalajlamy ve Washingtonu jako čtvrtou příčinu rozptýlení úvah o G-2. Já si tak jistý nejsem. Tady jde o celkem rituální záležitosti a čínští představitelé jsou dost chytří na to, aby věděli, že vzhledem k tomu, jak se čínská vláda poslední dobou chovala, Obama v těchto věcech neměl mnoho na vybranou.

Mnohem znepokojivější je otázka, která se teprve rozvine. Jak Čína zareaguje na postup směřující k zavedení přísnějších sankcí vůči Íránu, nebude-li dosaženo pokroku ve snaze zabránit mu v dalším vývoji jaderných zbraní? Zablokuje-li Čína postup na půdě Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, vztahy s Amerikou se propadnou na úroveň, na níž už budou úvahy o G-2 působit směšně.

Teng Siao-pching, myšlenkový otec čínského ekonomického vzestupu, svým soudruhům radil, aby při jednání s okolním světem postupovali kradmo. „Ukryjte svou bystrou mysl, čekejte na svou chvíli,“ nabádal je. Jako člověk přesvědčený, že vzestup Číny by měl světu prospět, doufám, že čínští představitelé, kteří se podle všeho domnívají, že nadešla chvíle si dupnout, Tengovy moudré rady uposlechnou.