Ať už si kritici doma i v zahraničí myslí cokoliv, „příval“ sil, který prezident Bush chystá pro Irák, je víc než jen zvýšení počtu vojáků; jde o novou a riskantní regionální strategii. Pravda, Bushův plán se ukáže jako nedostatečný a přichází příliš pozdě, aby Irák stabilizoval. Nabízí však Spojeným státům určité dlouhodobé přínosy v regionálním zápase o vliv s Íránem.

Jádrem nové strategie je Bushovo rozhodnutí přenést boj přímo na nejmocnější iráckou milici, Mahdího armádu. Pod formálním vedením militantního klerika Muktady al-Sadra se skupina stala největší a nejlépe vyzbrojenou iráckou bojovou silou a uskutečňuje svou vlastní politickou a bezpečnostní agendu.

Mahdího armáda si s americkými vojáky vyměnila palbu už dříve, především během prudkých bojů o kontrolu nad jihoiráckými městy Nadžaf a Karbalá v roce 2004. Tyto střety skončily svého druhu příměřím – třebaže potyčky přetrvávaly –, protože síly USA se zdráhaly bojovat proti sunnitským povstalcům a šíitským milicím zároveň.

Irácký ministerský předseda Núrí al-Málikí se rovněž zdráhal postavit se Mahdího armádě, zejména proto, že podpora Sadrových přívrženců v iráckém parlamentu je pro jeho politické přežití zásadní. Teď se však zdá, že se americké síly místo čekání, až začne konat Málikí, chystají odvést tuto práci samy.

Dokáží-li významně narušit sílu milice nebo alespoň potlačit její vliv v šíitských chudinských čtvrtích Bagdádu, irácká vláda bude mít poněkud lepší vyhlídky na vybudování věrohodné bezpečnostní síly a Bush si bude moci nárokovat jistý úspěch. Zcela přinejmenším nová strategie přiznává, že nejvážnější výzva pro stabilitu v nejbližším období pochází obecně od miličních uskupení, zejména od Mahdího armády.

Pak je tu širší a narůstající konflikt s Íránem. Nedávná oficiální americká rétorika i činy v terénu – mimo jiné zatčení pěti Íránců v Irbílu na začátku ledna a Bushovo souhlas s použitím smrtící síly proti Íráncům, kteří ohrožují iráckou bezpečnost nebo americké vojáky – odrážejí mnohem konfrontačnější přístup k íránskému vlivu uvnitř Iráku. To však také poukazuje na poznání, že největší hrozbu pro dlouhodobou stabilitu Středního východu představuje právě úsilí Íránu rozšířit svůj regionální vliv.

Jistěže, Bushova nová strategie Iráčanům velice pravděpodobně nepomůže odvrátit propad do sektářské občanské války. Dočasné 16% posílení počtu vojáků jednoduše na splnění tohoto úkolu nestačí. Bush trvá na tom, že ve středním Iráku bude brzy dostatek vojáků na „udržení“ oblastí vydobytých od milic a vzbouřenců. Ale na jak dlouho? Na měsíc? Na čtyři měsíce? Na tři roky? Americké jednotky nakonec Irák opustí a zúčastněné strany – Málikího vláda, šíitské milice, sunnitští vzbouřenci, Írán i sunnitskoarabští sousedé Iráku – to vědí. Sadr se prostě může držet stranou a čekat, až budou Američané pryč.

Každé životaschopné řešení v Iráku navíc vyžaduje politickou dohodu mezi Iráčany, která zase bude záviset na jejich ochotě přijmout kompromis. Je nezbytné sepsat zákony garantující spravedlivé rozdělení iráckých ropných výnosů a všechny frakce musí mít důvěru v to, že co bude dohodnuto, bude také vymáháno. Sunnity je třeba přesvědčit, že ani menšinové postavení, ani dřívější členství ve straně Baas Saddáma Husajna je nevyřadí z politického a hospodářského života.

Sunnité a šíité se teď ale v narůstajících počtech vzájemně vyvražďují a vzhledem k nové agresivitě amerických sil bude kompromis téměř nemožný. Od iráckých politiků nelze realisticky očekávat, že učiní závažné politické oběti, když jejich voliči bojují proti Američanům a proti sobě navzájem.

Konečně, Bushova strategie čelí výzvám už doma. Jen málo Američanů – a tedy i málo amerických zákonodárců – chová výraznější důvěru v Bushovo vůdčí schopnosti ohledně Iráku. Jestliže nová strategie nedokáže během několika měsíců přinést pozitivní a hmatatelné výsledky, neutuchající domácí víření bubnů za stažení jednotek už může být ohlušující. Prudký nárůst počtu amerických obětí by tlak na odchod ještě umocnil.

Přesto má nová strategie určité přínosy. Zaprvé, vytlačuje Málikího do ústraní, což znamená, že bude méně politicky poškozen, než kdyby byl přímo spojován s americkými útoky na irácké šíity. Americké konání vyvolá iráckou kritiku, že Málikí je buď neschopný, nebo že se stal americkou loutkou, ale tato obvinění už vznesena byla. Nic by pro Málikího nemohlo být horší než výslovné oprávnění k útokům na šíitské milice a přežití jeho vlády pro nejbližší dobu je klíčové, má-li být dosaženo pokroku ohledně politických výzev, jimž čelí všechny irácké frakce.

Zadruhé, nová strategie bude Mahdího armádu brzdit. Hrozí, že Sadrova milice se rychle stane iráckou odpovědí na Hizballáh: dobře vyzbrojenou, politicky zapojenou soukromou armádou s vlastní zahraniční politikou. Čím úspěšněji dokáží americké síly oslabit pozici Mahdího armády a přinutit Sadra k politickým tahům, jimiž si bude chtít zachovat tvář, tím slabší bude milice oproti ostatním silám v Iráku, až vojáci USA odejdou domů.

Konečně, přenesení boje přímo na nejmocnější iráckou milici a na Íránce v Iráku přivede USA mnohem blíž jejich tradičním sunnitskoarabským spojencům – Saúdské Arábii, Egyptu, Jordánsku a státům Perského zálivu. Arabské vlády chaos v Iráku obzvlášť rozhořčuje, neboť se obávají, že USA ponechají sunnitskou menšinu vydanou na pramálo slitovnou milost pomstychtivých šíitů, a vyjadřují narůstající znepokojení, že válka dodala Íránu moc rozšířit šíitský vliv napříč Středním východem.

Až se Irák rozpadne, což se teď jeví jako téměř nevyhnutelné, USA budou v regionu potřebovat tolik přátel, kolik jen mohou získat, obzvlášť proto, že se vyostřuje bitva s Íránem o regionální vliv i konflikt kvůli jeho jadernému programu. Když už nic jiného, mít společného nepřítele pomůže USA a jejich arabským spojencům oživit poškozené vazby.