Ben Bernanke, kandidát, který má tento měsíc vystřídat Alana Greenspana na postu předsedy Federálního rezervního úřadu USA, je velice schopný ekonom, který svůj profesní život zasvětil porozumění historické úloze centrálních bank a problémům, jimž čelily. Jeho názory představují, nakolik jen lze očekávat, konsenzus mezi těmi, kdo tyto otázky pečlivě studovali.

To však neznamená, že je Bernanke připraven zajistit, aby v nadcházejících letech v USA vytrval zdravý hospodářský růst, a poskytovat takové vedení, které svět potřebuje. Měřeno tím, co se dnes všeobecně chápe, si povede dobře. To ale bohužel nemusí stačit.

John Maynard Keynes kdysi řekl, že měnová politika může fungovat jako provaz. Centrální banka může za provaz zatáhnout (zvýšit úrokové sazby), aby přitáhla oprať ekonomice, která se neudržitelně žene vpřed. Nemůže ji ale provazem postrčit: jestliže hospodářský růst stagnuje, například když se vážně naruší důvěra, snížení úrokových sazeb nemusí na stimulaci poptávky stačit. V takovém případě může k recesi dojít navzdory nejlepším snahám centrální banky.

Bernanke si jako ekonom udělal jméno analýzou světové hospodářské krize 30. let 20. století – což je dobrá kvalifikace, protože právě předcházení takových katastrof je nejdůležitějším úkolem šéfa centrální banky. Během Velké hospodářské krize, která přišla po zhroucení burzy v roce 1929, došlo v mnoha zemích k prudkému nárůstu nezaměstnanosti, doprovázeného silnou deflací. V USA spotřebitelské ceny v letech 1929 až 1933 spadly o 27% a míra nezaměstnanosti dosáhla vrcholu na úrovni 23% v roce 1933.

Podle Bernankovy teorie „dluhové deflace“ byl propad spotřebitelských cen jednou z příčin krize, neboť deflace zvýšila reálnou hodnotu dluhů, takže bylo těžké splácet úvěry. Jak Bernanke poukázal, 45% amerických farem se v roce 1933 opožďovalo ve splácení hypoték a roce 1934 míra nesplácení hypoték v polovině měst USA přesáhla 38%. Dluhové břemeno zničilo spotřebitelskou důvěru a podlomilo bankovní soustavu, čímž ochromilo ekonomiku.

Bernankeho výzkum rovněž zdůraznil, že čím dřív určitá země opustila zlatý standard, tím lépe se jí dařilo. Lpění na zlatém standardu během Velké hospodářské krize vyvolávalo deflační pokřivení měnové politiky, neboť bylo třeba držet úrokové sazby relativně vysoko, aby byli investoři motivováni držet vklady v bankách a nepožadovat zlato, jimž byly jištěny. Jakmile se stát zbavil směnitelnosti na zlato, mohl volně uskutečňovat měnovou expanzi a deflace směřovala ke konci.

Bernankeho působivé bádání v oblasti Velké světové krize ovšem neznamená, že dokáže zabránit příští recesi nebo depresi, neboť zastavení deflace stěží řeší všechny problémy. Konce konců, USA opustily zlatý standard v roce 1933 a Fed roku 1934 snížil diskontní sazbu na 1,5%, čímž deflaci ukončil (až na drobné epizody); míra nezaměstnanosti však neklesla trvale pod 15% až do roku 1941 a počátku druhé světové války.

Bernanke si proto bude muset dávat pozor, aby přílišně negeneralizoval svůj předchozí výzkum, tak jako lékařští specialisté musí dbát na to, aby přehnaně často nediagnostikovali nemoci ze svého oboru, a vojenští stratégové musí dávat pozor, aby se příliš nepřipravovali na boj v minulé válce.

Samozřejmě, neznamená to, že bychom minulost měli zcela opomíjet. Studie z roku 2005 vedená Guillermem Calvou, hlavním ekonomem Meziamerické rozvojové banky, odhalila významné shody mezi Velkou hospodářskou krizí 30. let 20. století a hospodářskými krizemi, jejž vyvstaly ve 31 zemích po roce 1980. Studie ovšem našla rovněž významné odlišnosti.

Zásadní zkušenost z Velké hospodářské krize se v posledních desetiletích v menším měřítku opakovala mnohokrát a v mnoha zemích: šok na finančních trzích následovaný prudkým poklesem hrubého domácího produktu. Chování spotřebitelských cen však během krizí po roce 1980 bylo zásadně odlišné od toho, co jsme pozorovali ve 30. letech 20. století. Na rozdíl od Velké hospodářské krize upadající národní výstup v posledních desetiletích doprovázela zrychlující inflace, nikoli deflace. Calvova studie tak usuzuje, že Bernankeho teorie dluhové deflace Velké hospodářské krize pro novější krize obecně neplatí.

Současně na Bernankeho přechází dědictví dvou ekonomických rizik, která jsou vzhledem k historickým měřítkům neobvyklá a která Velké hospodářské krizi 30. let 20. století nepředcházela. V současnosti se nacházíme v pozdních fázích největšího boomu realit v dějinách USA (či světa), poháněného horečnatou psychologií trhu. Naproti tomu před Velkou hospodářskou krizí byly ceny bydlení v USA klidné, ba ve skutečnosti v reálných hodnotách mezi lety 1925 až 1929 slabě poklesly.

Navíc pozorujeme zásadní proměnu očekávání ohledně cen ropy: nejenže jsou dnešní ceny podle historických měřítek v reálných hodnotách dost vysoké, ale termínové trhy naznačují, že se očekává, že příštích letech vysoké zůstanou. Naproti tomu před rokem 1929 byly ceny ropy nevýrazné a v reálných hodnotách bezmála o 50% nižší než maxima z doby „palivového šílenství“ v letech 1925-6.

V blízké budoucnosti by podstatně vyšší ceny ropy, nižší ceny nemovitostí anebo obojí mohlo, v závislosti na reakci veřejnosti, dostat Bernankeho do nezmapovaných území ekonomického stresu. Jestliže opadne důvěra, jeho historické porozumění Velké hospodářské krizi 30. let 20. století by se mohlo projevit jako špatná výbava, až bude potřeba zabránit tomu, aby tyto šoky nepotopily americkou a světovou ekonomiku. Může zjistit, že se snaží postrčit provaz.