WARWICK – Můžeme si v dobách hospodářské krize dovolit akademickou svobodu? Právě to bylo letos tématem diskuse při každoročním podepisování Magna Charta Universitatum na půdě Boloňské univerzity, pramáti všech univerzit.

Tato Magna Charta je světově nejviditelnějším prohlášením principů podpory a ochrany univerzitní autonomie. Za poslední dvě desetiletí ji podepsalo 700 ústavů vyššího vzdělávání ze všech kontinentů. Přetrvává však vtíravý pocit, že teď, když obyčejní lidé mají co dělat, aby vůbec vyšli s penězi, jsou univerzity zbytečný přepych.

Důvody ke znepokojení tu jsou odjakživa. V minulosti se univerzity zřizovaly v dobách hojnosti, obvykle proto, aby lidi povzbuzovaly k přemýšlení přesahujícímu jejich bezprostřední potřeby pro přežití a k úvahám o více povznášejících duchovních či národních cílech. Před téměř 50 lety statisticky uvažující historik vědy Derek de Solla Price podotkl, že nejlepším ukazatelem produkce akademického výzkumu je národní spotřeba energie na hlavu: obě rostou společně.

To stěží někoho překvapí. Z ryze ekonomického pohledu akademická svoboda vyžaduje relativní imunitu vůči nákladům, ať už plynou z experimentů pokus-omyl anebo z radikálnějšího zpochybňování statu quo. Měly by ale teď univerzity snížit své požadavky, aby vyšly vstříc potřebám širší společnosti, v neposlední řadě s ohledem na svou uhlíkovou stopu?

Mají-li univerzity zůstat univerzitami v původním smyslu, jak jej stanovili boloňští právníci, odpověď zní ne. Navíc neujde o neúctu k ekonomii. K úsporám z efektivity plynoucí z přínosů akademické obce dochází až v návaznosti na činnosti samotných univerzit. Ostatně univerzity představují asi setrvale nejvýnosnější dlouhodobou kapitálovou investici, zejména pokud má člověk sklon přemýšlet o sociálních a ekonomických „investicích“ v týchž pojmech.

Vždyť jedinečným institucionálním posláním univerzit je tvorba znalostí jako veřejného statku. Nové vědomosti, jež přináší původní výzkum, jsou příkladem tvorby společenského kapitálu. Ten je výsledkem spolupráce akademiků a sponzorů na projektech, jejichž cílem je zvýšit si ve svém vlastním oboru konkurenční výhodu.

Zůstaneme-li jen na této rovině, poznatky jsou jednoduše duševním vlastnictvím a přístup k němu je omezen na platící zákazníky. Univerzity však mají také institucionální mandát vyučovat. To nutí k širšímu sdílení vědomostí, čímž se prolamuje praktický monopol, jemuž by se jinak těšili badatelé a ti, kdo je financují. Výstižně tento proces pojmenovává pojem „kreativní destrukce“, jímž Joseph Schumpeter definoval podnikání.

Jakmile výuka sníží, ne-li zcela umaže původní konkurenční výhodu spojenou s konkrétním výzkumem, akademici a jejich sponzoři jsou nuceni hledat nové zdroje zvýhodnění vytvářením nových poznatků. Širší veřejnost – ti, kdo se na původní tvorbě poznatků nepodíleli – během tohoto procesu profituje prostřednictvím výuky. V tomto smyslu tvoří srdce univerzity komise pro tvorbu učebních osnov coby mechanismus, jehož prostřednictvím se výzkum promítá do výuky, což vede k novým cyklům kreativní destrukce.

Manažeři znalostí orientovaní na efektivitu dnes říkají, že samotná idea univerzity jako místa, kde titíž lidé poznatky vytvářejí i šíří, je reminiscence středověku. Dnes se prý výuka efektivněji zajišťuje přes internet a výzkum se nejlépe provádí prostřednictvím specializovaných „vědeckých parků“.

Avšak přestože smysl „efektivity“, který co do personálního obsazení univerzit přitahoval žebravé křesťanské řády, dominikány a františkány, byl poněkud jiný, není bez významu ani dnes. Dominikáni a františkáni žili doslova žebrotou – to znamená, že záviseli na rozmanitých zdrojích příjmů, jejichž návratnost byla pro každého konkrétního investora vždy nejasná. Autonomie těchto řádů vycházela z prověřené dlouhodobé schopnosti dokázat víc, než se s tím, co dostali, očekávalo.

Latinské slovo pro schopnost bylo povertas, což se přetavilo do dnešního anglického „poverty“ čili chudoba. Slovo si už sice nezachovává své původní konotace ctností, ale stále se nám zamlouvá umění „za méně dokázat víc“. To v případě univerzity znamená umožnit dostupnost znalostí studentům, jimž chybí duševní, politické či finanční zdroje, které by jim daly možnost vytvořit si je vlastní činností. Univerzity plní svou přirozenou ekonomickou funkci tehdy, když akademici hovoří a píšou srozumitelně, rozkrývají žargon, prezentují své myšlenky v alternativních médiích a kladou důraz na využití poznatků v oblastech, jimž se sami nevěnují.

Takto akademici zajišťují, aby znalosti pro své příjemce odvedly maximum práce za minimální cenu. Krátce, univerzity dokazují svou hodnotu, jestliže je pro studenty snazší získat akademické poznatky, než bylo původně pro akademiky.