Thursday, October 23, 2014
1

Libye na způsob Iráku

ŽENEVA – V době, kdy postrevoluční Libye hledí kupředu, nabízí se Irák jako nebezpečný příklad. Po 42 letech diktatury potřebuje Libye – podobně jako Irák po pádu Saddáma Husajna v roce 2003 – víc než jen zbožná přání, aby se stala pulzující demokracií. Potřebuje organizované budování státu v Tripolisu – a realistickou politiku v hlavních městech západních zemí.

Úspěšné přechody k demokracii závisejí od prvopočátku na faktorech, které v Libyi stále kriticky scházejí – na relativně soudržném vedení, na aktivní občanské společnosti a na národní jednotě. Bez těchto faktorů Libye pravděpodobně nedokáže najít svou tvář a podobně jako postsaddámovský Irák bude trpět trvalým politickým rozkolem, nevyzpytatelným občanským chaosem a také dlouhou řadou geopolitických tlaků.

Odvrácení takového výsledku předpokládá silné politické centrum. Libye je však už od vypuknutí povstání v únoru 2011 politicky atomizovaná. Postrádá takovou občanskou společnost, jaká by se byla mohla postavit do čela povstání a zasít semínka postautoritářské politiky, jak se stalo v Tunisku a také (o něco problematičtěji) v Egyptě.

Lze konstatovat, že přechod Libye k demokracii dále zbrzdila intervence NATO, poněvadž rychlý přerod spontánního lidového povstání v hnutí vedené elitou a podporované zvenčí zabránil tomu, aby se libyjská revoluce vyvíjela lineárně, jak jsme to viděli v Tunisku a Egyptě. Navzdory značné mezinárodní podpoře tak Libyjská národní přechodná rada (NTC) stále postrádá konsensus potřebný k utvoření životaschopné vlády.

NTC trpí pravidelnými vnitřními spory a její členská základna a fungování jsou obestřeny tajemstvím. Loni v červenci byl za nejednoznačných okolností zavražděn vojenský vůdce rady, Abdal Fatáh Júnis Obejdí. V listopadu pak vojenský prokurátor NTC označil za hlavního podezřelého vlastního bývalého místopředsedu vlády Alího Issávího. Střety a neprůhlednost obestírající tento případ jsou výmluvným svědectvím politické křehkosti země po pádu plukovníka Muammara Kaddáfího.

Libye by si měla všimnout, že také irácký přechod k demokracii v postsaddámovské éře provázely ustavičné mocenské boje a vnitřní půtky. Kvůli machinacím iráckých politických lídrů – osobním, ale i kmenovým a sektářským – zůstala země v roce 2010 plných 249 dní bez vlády.

Zdá se, že Libyi dnes čekají podobné půtky, hlavně kvůli přítomnosti silných politických aktérů mimo NTC. Například Tripoliská vojenská rada, která má 20 000 členů a ovládá hlavní město, si důsledně zachovává nezávislost na NTC a donutila k odstoupení jejího prvního ministra zahraničí Mahmúda Džibríla.

Konkurenční Rada tripoliských revolucionářů mezitím varovala, že vyhodí ze sedla jakoukoliv nastupující vládu, nebudou-li splněny její požadavky na zastoupení. NTC čelí rovněž tlaku libyjských Berberů, kteří tvoří 10% obyvatel a už se vydali do ulic, aby odsoudili nová politická ujednání a odmítli jakýkoliv systém, jenž nebude vyhovovat jejich kultuře a jazyku.

K tomuto rozkolu se možná přidávají i dva další faktory. Prvním z nich je navzájem neslučitelný názor velkých měst, že právě ona mají nárok na plody revoluce: Misuráta, kde bylo vystaveno Kaddáfího tělo; Tripolis, kde se konala slavnost osvobození; nebo Zintan, kde je vězněn Kaddáfího syn Sajf Islám. A všechna tato města stejně jako většina Libyjců sdílejí nereálné očekávání, že jejich nově nabytá svoboda nějakým způsobem sama vyřeší jejich sociálně-ekonomické těžkosti.

Druhým komplikujícím faktorem je skutečnost, že politická moc dnes spočívá v rukou vzájemně si konkurujících milicí. Bratrovražedná rivalita, která se vší vážností vypukla v listopadu mezi bojovníky z měst Zavíja a Waršefana, jakož i mezi různými tripoliskými frakcemi, se bude obtížně zmírňovat, neboť thowar (revolucionáři) odmítli opakované výzvy NTC k odzbrojení. Tripolisu hrozí, že začne připomínat Bagdád kolem roku 2005, kdy různé skupiny ovládaly části území a vytvořily ekonomiku založenou na klientelismu a sousedských vztazích.

Soupeření mezi městy a vzdorovitá nezávislost milicí jsou znepokojivé o to více, že se Libye topí ve zbraních – v zemi jsou nestřežené sklady, opuštěné rezervy, skrýše s ukořistěnou municí a tisíce tepelně naváděných raket země-vzduch, které lze odpalovat z ramene. Velitel Al-Káidy v islámském Maghrebu (AQIM) Muchtar Belmuchtar v listopadu potvrdil, že když vypukla revoluce, využila AQIM příležitosti a zmocnila se části tohoto arzenálu.

Současně platí, že cíle Francie, Velké Británie, Spojených států, Ligy arabských států, NATO a Kataru jakožto aktérů, kteří se nějak podílejí na transformaci Libye, pravděpodobně nebudou stejné. Jinými slovy začnou na Libyi zřejmě působit také vnější tlaky, které ji potáhnou do několika různých směrů, což dále pozdrží autonomní a trvale udržitelný proces budování státu.

Kaddáfí za sebou zanechal past. Kolaps autoritářské vlády vytvořil bezpečnostní vakuum bez fungujícího státního aparátu, což Libyi silně vystavilo mezinárodním vlivům, které často slouží firemním zájmům. Má-li se Libye vyhnout opakování nákladných chyb z Iráku, bude potřebovat obratné vedení, jež dokáže formulovat přesvědčivou novou národní vizi – vizi, která sjednotí znesvářené autority, přitáhne uzdu neukázněným milicím a sníží na minimum strategickou zranitelnost země.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedWim Roffel

    Neither Gaddafi nor Saddam left a "booby trap". The West and its revolutionary friends boobytrapped themselves when they allowed their hatred to throw away every element of the old order. It would have been much better to build on the old system instead of throw it away. But that would have meant compromise and accepting that old regime appointments will stay around.

Featured