Hlasovací lístky z prosincových voleb v Iráku již byly sečteny a úsilí o vytvoření nové vlády brzy nabere na intenzitě. Povzbudivé je, že obě strany podle všeho výsledky uznávají. Klíčová otázka týkající se budoucnosti země však přetrvává: sjednotí se šíité, sunnité a Kurdové pod funkční centrální autoritou?

V krátkodobém výhledu existují dobré důvody věřit, že ti nejmocnější mezi třemi hlavními iráckými skupinami tak učiní. Může však jakákoliv podobná vláda spravovat zemi jako celek? Odpověď na tuto otázku zřejmě zní záporně, což je také důvod, proč bude Irák od nynějška za rok pravděpodobně mnohem méně stabilní.

Jakmile se zformuje nová irácká vláda, bude v bezprostředním budoucnu přinejmenším jevit zdání životaschopnosti. Šíité mají zájem centrální vládu podporovat, protože se domnívají, že zastupitelská demokracie jim díky jejich demografické váze (tvoří 60% irácké populace) zaručí právo vládnout a ochrání je před sunnitskými požadavky a útoky.

Rovněž sunnité vládu alespoň zpočátku podpoří, poněvadž představuje jejich jedinou příležitost získat to, co pokládají za svůj podíl na moci, zdrojích a příjmech. Kurdové pak toto uspořádání přijmou, protože se domnívají, že jim nová ústava zaručuje právo na kontrolu většiny ropného bohatství ležícího pod jejich územím a protože nechtějí nést vinu, pokud by Bagdád upadl do chaosu.

Existuje i další důvod, proč šíité, sunnité a Kurdové neučiní nic, čím by okamžitě podkopali federální autoritu: centrální vláda v Bagdádu nebude mít právní ani ekonomické nástroje na to, aby ohrozila jejich lokální moc. V podstatě je to tak, že zatímco všechny irácké frakce mají silný zájem na podpoře ústřední vlády, která působí plně funkčním dojmem, ve skutečnosti budou pravomoci této vlády omezeny.

V dlouhodobém výhledu však budou tato omezení federální autority tlačit Irák směrem k sektářským tahanicím o moc a příjmy. Článek 11 nové ústavy deklaruje, že „vše, co není uvedeno jako výlučná pravomoc federálních orgánů, spadá do pravomoci regionů“. Tato formulace téměř staví centrální vládu a regiony proti sobě v boji o politickou nadvládu.

Podle současného zákona se vojáci navíc nebudou zodpovídat vládě v Bagdádu, nýbrž představitelům regionální moci, a irácká ústava zaručuje místním vládám rovněž právo na příjmy z nových ropných polí nacházejících se na jejich území. A třebaže má právo na příjmy z již existujících polí ústřední vláda, neexistuje žádný zákon, který by bránil místním představitelům modernizovat stará naleziště a vydávat je za nová.

Dopady tohoto stavu jsou téměř nedozírné. Ropa v současnosti představuje zhruba 98% iráckých exportních příjmů. Je životodárnou tekutinou irácké ekonomiky a zdrojem financí, které bude centrální vláda potřebovat na vybudování trvalých institucí. A přestože toky mezinárodní finanční pomoci jsou i nadále značné, peníze na obnovu ze zahraničí začnou po ustavení irácké ústřední vlády vysychat. Sečteno a podtrženo bude centrální vláda postrádat autoritu i prostředky, aby mohla v Iráku vládnout.

Vzhledem k faktu, že násilnosti mezi šíity a sunnity již dnes sílí, se irácké vládě nemusí podařit dlouhodobě udržet byť i jen zdání efektivity. Kurdové jsou navíc jako onen příslovečný pes, který neštěká. Těší se relativní hospodářské prosperitě a jejich politické instituce jsou stále schopnější a účinnější. Zatím tedy nemají důvod zpěčovat se dosavadnímu stavu. Tato stabilita však bude v roce 2006 čelit novým problémům.

Listopadové volby do provincií donutí kurdské politické soupeře nabídnout protichůdné programy a někteří kandidáti budou usilovat o volební výhodu prostřednictvím populistických výzev k nezávislosti. Chladnější hlavy se současně pokusí o odklad potenciálně rozvratného referenda o konečném statusu ropného města Kirkúk, jež se má uskutečnit v roce 2007.

Třenice vyvolané volební politikou pravděpodobně rozdmýchají také nevraživost uvnitř šíitské a sunnitské komunity. Existuje obrovské nebezpečí, že sektářská politika nového Iráku přinese prospěch těm, kdo svým voličům naslibují nejvíce – na úkor centrální vlády a ostatních frakcí v zemi. Rovněž debaty o možných ústavních dodatcích, které by měly upokojit rozezlené sunnity a vylámat zuby povstání, pravděpodobně vyvolají mezi jednotlivými frakcemi zášť.

Ještě znepokojivější je, že jakmile šíité, sunnité nebo i Kurdové usoudí, že jim zvolení představitelé nezajišťují slíbené požitky a ochranu, pravděpodobně budou své individuální zájmy hájit mimo rámec politiky. Někteří šíité se mohou upnout na ozbrojené předáky, sunnité na povstalce a Kurdové na vůdce požadující nezávislost.

V tom okamžiku bude zpochybněna budoucnost samotného nezávislého Iráku. Jakékoliv separatistické kroky ze strany kurdských předáků by vtáhly do irácké politiky Turecko. Ochrana, kterou americké jednotky nabízejí iráckým činitelům, bude navíc s postupným stahováním vojsk slábnout a se zaplněním bezpečnostního vakua si pospíší Írán.

Stručně řečeno se irácká vláda může po většinu roku 2006 jevit jako efektivní, ale bude se muset snažit vyhovět protichůdným zájmům ostře rozdělených voličských skupin. Slabost centrální vlády, pokračující násilnosti povstalců, rostoucí íránský vliv v Bagdádu i u šíitských představitelů moci na jihu země a přirozený postup sektářské politiky naznačují, že nový Irák bude ke konci tohoto roku o poznání méně stabilním.