Jak do Iráku přitéká první kapka „přívalu“ vojáků USA, který ohlásil prezident Bush, dostává se do popředí další otázka ohledně nové prezidentovy politiky, jež tu má odvrátit totální občanskou válku. Může použití amerických financí ke znovuotevření iráckých státních podniků přimět mladé muže k opuštění povstání a sektářských milic? Ta myšlenka zní logicky: muž s dobrým zaměstnáním, které mu dává možnost vybudovat si slušný život, nebude chtít bojovat s Američany ani se svými iráckými krajany, nebo ne?
Tato strategie opřená o pracovní místa bohužel s největší pravděpodobností násilí neomezí. Irácké státní podniky byly úhelným kamenem hospodářské politiky Saddáma Husajna. Tyto státní společnosti, podepírané vojenskými zakázkami, ovšem nikdy neměly dobré řízení a nebyly efektivní; výrazně nadbytečně personálně obsazené, produkovaly jen málo, podobně jako zkrachovalé státní podniky někdejšího Sovětského svazu.
Kromě ropného a energetického sektoru státní podniky navíc nikdy nebyly v Iráku významnými zaměstnavateli. Například zhruba 180 podniků při ministerstvu průmyslu a nerostů, pod které spadají všechny státní výrobní podniky, nezaměstnávalo v zemi s 27 miliony obyvatel nikdy víc než 100 tisíc pracujících.
Zaměstnanci státních podniků stále pobírají mzdy, třebaže asi třetina jejich pracovišť byla zničena. Například cukrovar v Sulajmáníji byl vybombardován už během irácko-íránské války v 80. letech, ale jeho zaměstnanci stále dostávají plat, ačkoliv do práce se tu hlásí už jen krysy a holubi.
Ba mnozí zaměstnanci státních podniků prokazují málo zájmu o návrat do práce. Když Přechodná koaliční správa v roce 2004 vyzvala zaměstnance sirné společnosti Mišrak, aby se vrátili do zaměstnání, někteří z nich zapálili síru v hodnotě 40 milionů dolarů a podnik zničili. Bylo jim milejší dostávat plat bez práce.
Mezi státními podniky je málo těch, které lze vzkřísit. Třetina je nenapravitelně zničená, další třetina beznadějně nevýnosná a zbytek tvoří špatně řízená směsice továren, z nichž jen několik by snad mohlo vyrábět něco hodnotného, avšak jedině s řádným managementem a pobídkami. Snaha pomáhat těmto beznadějně neefektivním podnikům chytit druhý dech by Iráčany ochudila, aniž by snížila míru násilí.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přesto se za iráckým chaosem a sutinami už od invaze USA rozrůstá bouřlivý soukromý sektor, jemuž prospívají vysoké ropné příjmy a liberálnější ekonomické politiky. V důsledku toho se od posledních let Saddáma Husajna u moci významně zvýšily vládní výdaje i příjmy domácností.
Navzdory násilí posílily i obchodní aktivity, neboť Iráčané dnes mohou volně dovážet zařízení a zboží, jež potřebují ke stavbě domů, a provozují prodejny a společnosti poskytující nákladní dopravu. Chtějí-li USA zvýšit počet pracovních příležitostí, měly by zintenzívnit spolupráci s těmito soukromými iráckými firmami, aby se ucházely o kontrakty. Státní podniky by také měly mít volnost při podávání nabídek, ale neměly by být zvýhodňovány.
Zásadním problémem v Iráku nejsou pracovní příležitosti. Na rozdíl od mexické, čínské či ruské revoluce není hnací silou současného konfliktu ekonomická nerovnoprávnost. Tady máme zápas o moc, ne o ekonomickou spravedlnost nebo lepší život. Stěžejní příčiny jsou politické, sektářské a osobní. Sebevražední atentátníci ani komanda smrti nevedou boj za kratší pracovní dobu, vyšší platy nebo výhodnější penzijní programy.
Všechny věrohodné ekonomické indikátory ukazují, že vyhlídky zaměstnanosti v Iráku se od konce invaze zlepšují. Denní výše mezd pro dělníky v Bagdádu se za poslední tři roky zdvojnásobila – což stěží poukazuje na rostoucí nezaměstnanost.
Jediný řádný průzkum zaměstnanosti v Iráku, Nástin životní úrovně Iráku roku 2004 Rozvojového programu Organizace spojených národů, zjistil nezaměstnanost ve výši 10,5%. Irácké statistiky, jež nezaměstnanost definují sdílněji, dokladují pro uplynulé dva roky pokles měr z hodnot kolem 25% na méně než 20%.
Mnozí mladí Iráčané vstupují do milic proto, že právě tam jsou peníze. Obcházením se zbraní v ruce si mohou vydělat víc než prací ve stavebnictví nebo v obchodě. Příznivci povstání rádi za peněžní bonus nastraží na okraj silnice bombu. Místo zaměřování se na velké programy tvorby pracovních příležitostí by USA mohly pro zajištění míru v Iráku udělat víc, kdyby snížily objem peněz z irácké státní kasy a z pašeráctví, jež financují výplaty povstalců a milic.
Jak by se tedy zahraniční pomoc měla v Iráku vynaložit?
USA by měly navýšit výdaje na programy ke zkvalitnění práce policie. V současnosti mnozí policisté vynakládají energii na vymáhání úplatků od občanů a někteří na melouchy pro komanda smrti. Dokud budou Iráčané čelit každodenním hrozbám krádeží, únosů a vražd – zejména od těch, již by je měli chránit –, budou hledat bezpečí u gangů a milic ve svém okolí.
Klíčem ke zkvalitnění činnosti policie je začlenění většího počtu amerických a spojeneckých policistů do policejních sborů, aby sloužili jako instruktoři iráckých policistů. Instruktoři zajišťují praktický výcvik přímo ve službě. Odliší rovněž dobré policisty od těch, kteří jsou zkorumpovaní nebo se účastní komand smrti či sektářských milic. Více peněz na vybavení, kvalitnější zařízení a školení by taktéž pomohlo.
Nezbytné jsou také finance a podpora, jež pomohou iráckým soudům a věznicím fungovat efektivněji a v souladu s mezinárodními normami. Bez pokroku v této oblasti bude mít zlepšení v irácké policii jen malý účinek.
Přihozením větší sumy peněz do Iráku se mír nekoupí. Irák je už teď jedním z největších příjemců americké pomoci v dějinách. Avšak cílená pomoc se zlepšováním činnosti irácké policie a vlády by mohla pomoci omezit násilí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Jak do Iráku přitéká první kapka „přívalu“ vojáků USA, který ohlásil prezident Bush, dostává se do popředí další otázka ohledně nové prezidentovy politiky, jež tu má odvrátit totální občanskou válku. Může použití amerických financí ke znovuotevření iráckých státních podniků přimět mladé muže k opuštění povstání a sektářských milic? Ta myšlenka zní logicky: muž s dobrým zaměstnáním, které mu dává možnost vybudovat si slušný život, nebude chtít bojovat s Američany ani se svými iráckými krajany, nebo ne?
Tato strategie opřená o pracovní místa bohužel s největší pravděpodobností násilí neomezí. Irácké státní podniky byly úhelným kamenem hospodářské politiky Saddáma Husajna. Tyto státní společnosti, podepírané vojenskými zakázkami, ovšem nikdy neměly dobré řízení a nebyly efektivní; výrazně nadbytečně personálně obsazené, produkovaly jen málo, podobně jako zkrachovalé státní podniky někdejšího Sovětského svazu.
Kromě ropného a energetického sektoru státní podniky navíc nikdy nebyly v Iráku významnými zaměstnavateli. Například zhruba 180 podniků při ministerstvu průmyslu a nerostů, pod které spadají všechny státní výrobní podniky, nezaměstnávalo v zemi s 27 miliony obyvatel nikdy víc než 100 tisíc pracujících.
Zaměstnanci státních podniků stále pobírají mzdy, třebaže asi třetina jejich pracovišť byla zničena. Například cukrovar v Sulajmáníji byl vybombardován už během irácko-íránské války v 80. letech, ale jeho zaměstnanci stále dostávají plat, ačkoliv do práce se tu hlásí už jen krysy a holubi.
Ba mnozí zaměstnanci státních podniků prokazují málo zájmu o návrat do práce. Když Přechodná koaliční správa v roce 2004 vyzvala zaměstnance sirné společnosti Mišrak, aby se vrátili do zaměstnání, někteří z nich zapálili síru v hodnotě 40 milionů dolarů a podnik zničili. Bylo jim milejší dostávat plat bez práce.
Mezi státními podniky je málo těch, které lze vzkřísit. Třetina je nenapravitelně zničená, další třetina beznadějně nevýnosná a zbytek tvoří špatně řízená směsice továren, z nichž jen několik by snad mohlo vyrábět něco hodnotného, avšak jedině s řádným managementem a pobídkami. Snaha pomáhat těmto beznadějně neefektivním podnikům chytit druhý dech by Iráčany ochudila, aniž by snížila míru násilí.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přesto se za iráckým chaosem a sutinami už od invaze USA rozrůstá bouřlivý soukromý sektor, jemuž prospívají vysoké ropné příjmy a liberálnější ekonomické politiky. V důsledku toho se od posledních let Saddáma Husajna u moci významně zvýšily vládní výdaje i příjmy domácností.
Navzdory násilí posílily i obchodní aktivity, neboť Iráčané dnes mohou volně dovážet zařízení a zboží, jež potřebují ke stavbě domů, a provozují prodejny a společnosti poskytující nákladní dopravu. Chtějí-li USA zvýšit počet pracovních příležitostí, měly by zintenzívnit spolupráci s těmito soukromými iráckými firmami, aby se ucházely o kontrakty. Státní podniky by také měly mít volnost při podávání nabídek, ale neměly by být zvýhodňovány.
Zásadním problémem v Iráku nejsou pracovní příležitosti. Na rozdíl od mexické, čínské či ruské revoluce není hnací silou současného konfliktu ekonomická nerovnoprávnost. Tady máme zápas o moc, ne o ekonomickou spravedlnost nebo lepší život. Stěžejní příčiny jsou politické, sektářské a osobní. Sebevražední atentátníci ani komanda smrti nevedou boj za kratší pracovní dobu, vyšší platy nebo výhodnější penzijní programy.
Všechny věrohodné ekonomické indikátory ukazují, že vyhlídky zaměstnanosti v Iráku se od konce invaze zlepšují. Denní výše mezd pro dělníky v Bagdádu se za poslední tři roky zdvojnásobila – což stěží poukazuje na rostoucí nezaměstnanost.
Jediný řádný průzkum zaměstnanosti v Iráku, Nástin životní úrovně Iráku roku 2004 Rozvojového programu Organizace spojených národů, zjistil nezaměstnanost ve výši 10,5%. Irácké statistiky, jež nezaměstnanost definují sdílněji, dokladují pro uplynulé dva roky pokles měr z hodnot kolem 25% na méně než 20%.
Mnozí mladí Iráčané vstupují do milic proto, že právě tam jsou peníze. Obcházením se zbraní v ruce si mohou vydělat víc než prací ve stavebnictví nebo v obchodě. Příznivci povstání rádi za peněžní bonus nastraží na okraj silnice bombu. Místo zaměřování se na velké programy tvorby pracovních příležitostí by USA mohly pro zajištění míru v Iráku udělat víc, kdyby snížily objem peněz z irácké státní kasy a z pašeráctví, jež financují výplaty povstalců a milic.
Jak by se tedy zahraniční pomoc měla v Iráku vynaložit?
USA by měly navýšit výdaje na programy ke zkvalitnění práce policie. V současnosti mnozí policisté vynakládají energii na vymáhání úplatků od občanů a někteří na melouchy pro komanda smrti. Dokud budou Iráčané čelit každodenním hrozbám krádeží, únosů a vražd – zejména od těch, již by je měli chránit –, budou hledat bezpečí u gangů a milic ve svém okolí.
Klíčem ke zkvalitnění činnosti policie je začlenění většího počtu amerických a spojeneckých policistů do policejních sborů, aby sloužili jako instruktoři iráckých policistů. Instruktoři zajišťují praktický výcvik přímo ve službě. Odliší rovněž dobré policisty od těch, kteří jsou zkorumpovaní nebo se účastní komand smrti či sektářských milic. Více peněz na vybavení, kvalitnější zařízení a školení by taktéž pomohlo.
Nezbytné jsou také finance a podpora, jež pomohou iráckým soudům a věznicím fungovat efektivněji a v souladu s mezinárodními normami. Bez pokroku v této oblasti bude mít zlepšení v irácké policii jen malý účinek.
Přihozením větší sumy peněz do Iráku se mír nekoupí. Irák je už teď jedním z největších příjemců americké pomoci v dějinách. Avšak cílená pomoc se zlepšováním činnosti irácké policie a vlády by mohla pomoci omezit násilí.