Mnoho lidí po celém světě se vyžívá v tom, čemu Němci říkají „Schadenfreude“: ve škodolibé radosti z utrpení druhých. Tato škodolibost jako by vyvěrala z utrpení, které Spojené státy zažívají po čtyřletém úsilí o stabilizaci Iráku.

Na jedné straně je tato reakce předvídatelná. Odpor vůči bohatým a mocným není ničím novým. USA však v posledních několika letech prohloubily tuto reakci tím, co dělaly a jak to dělaly.

Pro některé to bylo rozhodnutí vstoupit do války v Iráku, pro jiné Guantánamo a pocit, že americká spravedlnost měří dvojím metrem. Pro ještě jiné to pak byla absence trvalého úsilí nastolit mír mezi Izraelci a Palestinci nebo americký odpor vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu a „kjótskému protokolu“ o klimatických změnách. Výsledkem je, že antiamerikanismus nabral na rozsahu i intenzitě.

Přesto je jakékoliv uspokojení z problémů, jimž USA v Iráku čelí, krátkozraké a dozajista bude i krátkodobé.

Vlády všech zemí na světě mají nějaký zájem na budoucnosti Iráku a stabilitě na Blízkém východě. Terorismus zrozený v Iráku tam nezůstane. Muži a ženy, kteří se učí vyrábět a odpalovat bomby v ulicích Bagdádu, rozšíří své „řemeslo“ na další místa v regionu i jinde.

Teroristé, kteří v Iráku okusili úspěch, se budou stále více obracet proti dalším cílům. Před projevy antiamerikanismu nebudou chráněny ani imunní nejen vlády, ale ani jednotlivci, kteří z dobrých důvodů nejsou ochotni schvalovat radikální agentu teroristů.

Válka v Iráku jen rozjitří třenice mezi sunnitskou menšinou a šíitskou většinou v zemi a tyto třenice by se mohly docela dobře opakovat i na jiných místech, kde žijí sunnité vedle šíitů. A i kdyby se tak nestalo, útěk milionů sunnitských uprchlíků oslabí základy sousedních států včetně Jordánska. Pokračující boje v Iráku by zároveň mohly vést k regionální válce. Například Turecko je připraveno zaútočit na kurdskou enklávu v severním Iráku.

Stejně tak je možné, že odpor vůči íránské snaze ovládnout Irák by mohl vést k širšímu konfliktu, do něhož budou vtaženy Saúdská Arábie, Egypt a další země. Takový konflikt by ohrozil životně důležitý tok ropy z Blízkého východu do zbytku světa.

I bez širšího konfliktu však bude mít dění v Iráku na cenu ropy dopad. Irák dnes produkuje méně ropy než za vlády Saddáma Husajna a má potenciál tento objem zdvojnásobit, či dokonce ztrojnásobit. To by však vyžadovalo značné investice, které by zase vyžadovaly důvěru mezinárodního společenství v budoucí stabilitu Iráku.

Bez této důvěry se irácká ropná produkce ani nepřiblíží svému potenciálu, což pouze prohloubí propast mezi světovou nabídkou a poptávkou. Drahá ropa je zdaněním chudých lidí v rozvojových zemích a zdrojem inflace v zemích rozvinutých. Zároveň poskytuje některým vládám prostředky sloužící v mnoha případech k prosazování takové zahraniční politiky, která je v rozporu se zájmy většiny ostatních zemí.

Také ostatní svět se musí zajímat o to, v jakém stavu USA vyjdou z Iráku. Existuje reálné nebezpečí, že všeobecné přesvědčení o nezdaru v Iráku by mohlo vést k vážnému oslabení domácí politické podpory pro aktivní mezinárodní roli Spojených států a zvláště pak pro nelehké, ale nezbytné rozmisťování vojenských sil.

Alternativou ke světu, který utvářejí silné, sebevědomé a angažované USA, pravděpodobně nebude svět pokojný, prosperující a svobodný. Ze strategického hlediska nemá žádná země ani skupina zemí potenciál nahradit USA. Alternativou ke globálnímu pořádku pod taktovkou USA je nepořádek, v němž se terorismus, šíření jaderných zbraní a hospodářský protekcionismus stávají stále více normou.

Z toho za prvé vyplývá, že by se vlády měly vyhnout veřejným prohlášením označujícím americkou přítomnost za okupaci nebo za akci postrádající legitimitu, aby tím nezvýšily pravděpodobnost, že se USA z Iráku zcela stáhnou a ponechají tuto zemi a její lid napospas strašlivému osudu.

Za druhé by státy měly navzdory nedostatkům podporovat iráckou vládu. To znamená rozšířit její diplomatické uznání včetně otevírání a provozu velvyslanectví. To současně vyžaduje poskytnutí finanční pomoci, od odpuštění dluhů až po investice, půjčky a další formy. Navíc existují morální i praktické argumenty, proč je třeba dělat více pro ulehčení osudu uprchlíků a vnitřních vysídlenců.

Za třetí je zapotřebí udržet na uzdě terorismus. To znamená dělat všechno možné pro zastavení infiltrace teroristů do Iráku a přehodnotit podporu milicím. Žádný z iráckých sousedů, Írán nevyjímaje, by neměl prospěch ze sektářského konfliktu, jenž by přerostl v regionální válku.

A konečně by měly vlády zvážit možnost zasílání příspěvků ozbrojeným složkám, aby pomohly nastolit pořádek, vycvičit iráckou policii i armádu a pomoci Iráku střežit své hranice. Jakmile USA zákonitě omezí svou roli, ostatní by měli být připraveni nastoupit na jejich místo, aby irácká vláda nepadla a irácký stát nezkrachoval.

Skutečností je, že budoucnost Iráku není zajištěna ani v případě, že budou tato i podobná opatření podniknuta. Přesto stále existuje velký rozdíl mezi Irákem, který bojuje, a Irákem, jenž se hroutí do sebe; mezi Irákem, který přispívá ke globální energetické bezpečnosti, místo aby ji podkopával; mezi občanskou a regionální válkou. Možná už je pozdě na to, aby USA v Iráku uspěly, ale ještě není pozdě na to, aby ostatní zvýšili pravděpodobnost, že USA zcela neselžou.