Komentátoři sice obviňují Británii, že minulý týden kapitulovala před Íránem a umožnila mu pokořující vítězství, aby dosáhla propuštění 15 britských námořníků, ovšem zdá se, že ve skutečnosti tomu bylo spíše naopak. Abychom však pochopili důvod, musíme se podívat na širší obrázek vnitřní íránské politiky, na jejímž pozadí se krize odehrávala.

Náš problém s Íránem je ve skutečnosti problémem s Islámskými revolučními gardami (IRGC nebo v perštině Pazdarán) a s nimi spřátelenými institucemi, jako jsou milice Basídž. Ty jsou „mocenskými“ organizacemi, které slouží jako politická základna pro konzervativce v Íránu. Výměnou za podporu IRGC umožnili někdejší íránský prezident Akbar Hášemí Rafsandžání a nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí této organizaci, aby přerostla v poloautonomní stát ve státě. Dnes je to velký a rozbujelý podnik, který ovládá vlastní zpravodajskou službu, výrobní základnu i dovozní a vývozní společnosti, podobně jako ruská FSB nebo čínská armáda. Současný Ahmadínežádův režim přidělil po svém nástupu k moci společnostem napojeným na IRGC miliardové zakázky bez výběrového řízení, čímž ještě umocnil již tak rozšířený názor íránské veřejnosti, že je zkorumpovaný.

Všeobecně se věří, že nejvyšší vůdce Chameneí uvedl současného potrhlého prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda do úřadu coby protiváhu k bývalému prezidentovi Rafsandžánímu a od té doby tohoto rozhodnutí lituje, neboť Ahmadínežád začal mudrovat o holocaustu a uvrhuje Írán do stále hlubší izolace. Současný prezident pochází z řad IRGC (konkrétně z Ramazánské jednotky sboru Kuds) a využil této organizace i milicí Basídž k tomu, aby mu pomohly upevnit moc tažením proti liberálnějším politickým oponentům.

Nikdo přesně neví, proč námořní křídlo IRGC zajalo na konci března 15 britských námořníků. Někteří lidé spekulovali, že šlo o nezávislou akci ze strany velení IRGC nebo námořnictva, které reagovalo na nabízející se lokální příležitost. Možná IRGC chtěly mít vyjednávací trumfy, které by pomohly vysvobodit jejich členy zajaté v Iráku. Zřejmě však nebylo náhodou, že k zajetí došlo brzy poté, co Rada bezpečnosti schválila velmi specifický balíček sankcí proti Íránu, který nebyl namířen pouze proti firmám a finančním institucím spřízněným s IRGC, jako jsou skupina Ammunition and Metallurgy Industries nebo banka Sepah, tedy organizace zabývající se jadernými či balistickými raketami, ale i proti řadě vysoce postavených velitelů IRGC včetně zástupce velitele gard Mortezy Rezaeiho, předsedy sboru náčelníků štábů viceadmirála Alího Ahmadiána a velitele milicí Basídž, brigádního generála Mohammada Hidžázího. Zmrazením íránských aktiv mimo hranice Íránu zasáhla OSN gardy tam, kde je to bolí, totiž v peněžence.

Je zřejmé, že ať už byl za rozhodnutí zajmout britské námořníky zodpovědný kdokoliv, každopádně doufal, že se mu podaří znovu rozdmýchat alespoň část revolučního zápalu z roku 1979 a přimět tímto krokem zbytek íránského vedení ke konfrontaci s Británií a Spojenými státy. Proto ona „přiznání“ přenášená televizí, která dala vzpomenout na únos rukojmích na americkém velvyslanectví („v hnízdě špionů“) a na manifestace před zahraničními ambasádami. Gambit ovšem nevyšel a mezi různými stranami režimu se očividně odehrával zákulisní mocenský boj. Ahmadínežád měl přednést před obrovským shromážděním v Teheránu významný projev, který však na poslední chvíli zrušil, a když nakonec přece jen promluvil, ohlásil brzké propuštění zajatců. Propuštěni byli i zajatci IRGC v Iráku, avšak Británie se neomluvila ani nepřiznala žádné pochybení. Zdá se tedy, že jako první nakonec „ucukli“ Íránci – dříve, než se mohl incident zvrhnout v opravdovou krizi kolem rukojmích na způsob roku 1979.

To vše ještě neznamená, že uvnitř klerikálního teheránského režimu se nutně musí vyskytovat „radikálové“ a „umírnění“. Ti, kdo tahají za řetěz IRGC, jsou sami oddáni revoluční agendě a bezpochyby si přejí jadernou zbraň stejně silně jako velitelé Pazdaránu. Jedním z údajných důvodů, proč si Chameneí nepřál Rafsandžáního za prezidenta, byla skutečnost, že se tento muž nestavěl dostatečně horlivě k jadernému programu. Íránský režim však není totalitním molochem; vedení je v důležitých otázkách rozpolceno a existuje zde i významná frakce, která si nepřeje izolaci Íránu. Z IRGC se vyvinulo cosi na způsob mafiánské organizace s rozsáhlými ekonomickými zájmy, které vedou jak ke korupci, tak i k potenciální zranitelnosti vůči sankcím ze strany mezinárodního společenství.

Je důležité mít na paměti, že ti, kdo nesou zodpovědnost za zajetí britských námořníků, si přáli vyhrocení střetu – jednak aby vylepšili svou domácí pozici, a jednak aby uštědřili odvetnou ránu za sankce, které začínaly bolet. To naznačuje, že počínání Bushovy administrativy – tedy pomalé stupňování diplomatického tlaku za účelem vytvoření mezinárodní koalice, která dnes zahrnuje i Rusy – je správným kurzem.