Můj přítel, intelektuál Kíán Tádžbachš, je v Íránu ve vězení za to, že – inu, že je intelektuál. Nemá povolen styk se svým právníkem ani s jinými návštěvami, poněvadž je vězněn za špionáž a podvracení státu. Krátce, žijete-li v současnosti v Íránu, teroristy dneška jsou intelektuálové.

Původci myšlenek, informací a emocí jsou, tak jako v Hitlerově Německu a ve Stalinově Rusku, nepřítelem Íránu prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, zejména pokud tito obhájci idejí náhodou pracují pro zahraniční organizaci. A díky íránskému příkladu se trend šíří napříč muslimským světem.

Tádžbachš, mezinárodně uznávaný vzdělanec, sociolog, urbanista a držitel dvojího občanství v Íránu a ve Spojených státech, už od 11. května strádá ve věznici v teheránském Evinu, nechvalně proslulé zdokumentovanými případy mučení a ponižování zadržených.

Minulý týden jsem zažil šok, když jsem jej viděl v íránské televizi, bledého a sinalého, jak pronáší doznání, nad nímž by se sovětští prokurátoři červenali. Mírný a uvážlivý Tádžbachš s jemným hlasem a úžasným smyslem pro humor je íránskou vládou vykreslován jako vyhladovělý vlk chystající se zhltnout režim.

Tádžbachš byl zatčen společně s předními íránsko-americkými intelektuály, včetně Háleh Esfandíaríové z Mezinárodního badatelského střediska Woodrowa Wilsona se sídlem ve Washingtonu. Esfandíaríové je sedmašedesát a má vnoučata – to je jistě správný věk začít podvracet Írán. Její advokát, nositel Nobelovy ceny Širín Ebadí, nedostal povolení se s ní spojit. Novinářka Parnaz Azímová prozatím nesmí vycestovat z Íránu.

Coby intelektuál nemůže Tádžbachš čekat, že o jeho propuštění budou íránskou vládu prosit světové celebrity. Namísto toho se mu dostalo podpory od dalších intelektuálů, například 3400 členů amerického centra PEN, sdružení spisovatelů bojujícího za svobodu slova. O jeho propuštění požádalo také 14 tisíc členů Americké sociologické asociace.

Člověk by si myslel, že Tádžbachšovy zásluhy v Íránu obvinění z velezrady vylučují. Byl poradcem několika íránských ministrů pro urbanistiku a pomáhal vládě se zásadními rekonstrukčními projekty po pustošivém zemětřesení, které v roce 2003 zničilo starobylé město Bám. V roce 2006 dokončil tříleté studium místní správy v Íránu – což je stěží projev vzpoury a změny režimu.

Tádžbachš byl ovšem také konzultantem Sorosovy nadace, která podle Ahmadínedžádovy vlády působí nepřátelsky vůči islámu. Ta myšlenka je absurdní. Ve skutečnosti příspěvky této nadace ve prospěch islámského světa zahrnují pomoc po katastrofických přírodních pohromách v Pákistánu a Indonésii, poskytování lékařského zásobování Palestincům pod blokádou a zajištění možnosti pro vzdělance a intelektuály učit se jeden od druhého prostřednictvím překladů děl z angličtiny do místních jazyků a naopak a jejich publikace.

Co proměňuje Tádžbachšovo uvěznění v opravdu žalostnou podívanou, je skutečnost, že Írán se pyšní jednou z nejstarších civilizací na světě. Peršané se nenásilně mísili s Egypťany, Řeky a Římany a přenášeli své dovednosti, objevy a umění vládnout na Západ. Obrázek Peršanů vykreslovaný v nedávném filmu 300 je prostě falešný. Navíc muslimští Íránci vždy ctili svou předislámskou civilizaci. Islámští revolucionáři si tudíž v roce 1979 dali záležet, aby zachovali zoroastriánské ohňové chrámy.

Ve své muslimské éře se Írán mohl pochlubit některými z největších básníků, spisovatelů a vědců na světě. Nic z toho by nebylo možné, kdyby starověcí muslimští vládci Íránu nepovolili akademickou svobodu a svobodu výměny názorů a projevu – což je něco, co v dnešní islámské republice citelně chybí.

Ostatní autokratičtí vládci v muslimském světě se z íránského příkladu učí a tvrdě zasahují proti intelektuálům, novinářům, právníkům, ženským aktivistkám nebo prostě proti každému, kdo má své názory a chce se s nimi podělit s ostatními. Pro takové muslimské vládce jsou vzdělanci novými globálními teroristy, kteří na jejich režimy útočí trhavinou intelektu. A můj přítel Kíán Tádžbachš – sám ve své cele v Evinské věznici, s otázkou, co udělal špatného – je tváří této nové podoby represe.