Muhammad Baradej, generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), naléhavě žádá Radu guvernérů agentury, aby se ještě naposledy pokusila najít diplomatické řešení íránských jaderných ambicí, než případ předá Radě bezpečnosti Organizace spojených národů ke zvážení sankcí. Rozhodnutí postoupit Írán Radě bezpečnosti by mohlo padnout už 24. listopadu, kdy se rada MAAE sejde, aby prodiskutovala „nové informace“ zjištěné inspektory v terénu.

Díky inspektorům MAAE máme dnes dosti podrobný obrázek íránského jaderného souostroví – přinejmenším těch zařízení, jež byla íránská vláda přinucena otevřít. Víme, že Írán nalezl, těžil a mlel přírodní uran, základní stavební kámen každého programu obohacování, aniž by to oznámil MAAE. Víme, že Írán v Isfahánu vybudoval zařízení na zpracování uranu, jež přeměňuje uranový koncentrát na plynný hexafluorid uranu (UF6), výchozí surovinu pro obohacování, aniž by předem patřičně uvědomil MAAE.

Víme také, že Írán v Natanzu vybudoval podzemní továrnu na obohacování uranu, opevnil ji proti raketovému útoku a na povrchu vystavěl atrapy budov, aby ji ukryl před pozorováním shora. Úřady souhlasily s otevřením tohoto zařízení pro MAAE až poté, co jeho existenci potvrdilo snímkování komerčního satelitu, a zdá se, že z podzemních hal nechaly vyklidit veškeré zařízení, které tam bylo před příjezdem inspektorů umístěné. Jakmile budou tato zařízení funkční, zajistí Íránu zvládnutí celého cyklu štěpného materiálu.

Íránská vláda tyto aktivity osmnáct let před MAAE tajila, v příkrém rozporu s íránskou dohodou o uplatňování záruk. Už z tohoto důvodu musí rada MAAE postoupit Írán Radě bezpečnosti, aby ta dále jednala, neboť právě to vyžadují stanovy agentury.

Nejaderné státy, které stanovy MAAE podepíší, což Írán učinil, se zavazují vzdát se všech snah o vývoj atomových zbraní. Výměnou za to získají přístup k jaderným technologiím. Tento závazek ale vyžaduje úplnou a transparentní spolupráci s MAAE. Írán ovšem místo toho hraje na schovávanou.

„V případě Íránu jsme si uvědomili, že zvládnutí cyklu štěpného materiálu z vás prakticky dělá jaderný stát,“ řekl mi vysoce postavený Baradejův spolupracovník. „To byl pro nás budíček.“

Avšak budíček, po němž se rada MAAE může opět uložit ke spánku, je k ničemu. Už dva a půl roku se Evropská unie všemožně snaží přimět Írán, aby plně spolupracoval s MAAE a přiznal barvu ohledně svých jaderných snah, ale marně.

Když MAAE oznámila, že chce zkontrolovat kaskádu k obohacování uvnitř komplexu revolučních gard v Lavizan-Šianu, íránská vláda věc měsíce zdržovala, dokud areál nezlikvidovala. Když agentura požádala o návštěvu podezřelé laboratoře v obranném výrobním závodě Parčin, Íránci opět zdržovali. Když konečně malé skupině umožnili vstup, v rozporu se závazky Íránu omezovali jejich pohyb.

Baradej prohlásil, že MAAE nenalezla v Íránu „žádné doklady“ o zbrojním programu, což je výrok, který íránští vůdci od té doby citují jako důkaz svých mírových úmyslů. MAAE ovšem nemá pravomoc rozhodnout, zda určitý stát má, nebo nemá program vývoje jaderných zbraní. To přísluší Radě bezpečnosti OSN. Úkolem MAAE je určovat, zda stát dodržuje svou dohodu o uplatňování záruk, a Baradej dal mnohokrát jasně najevo, že Írán ji porušuje.

Porozumět záměrům íránských vůdců není tak těžké, jak jsou někteří pozorovatelé přesvědčeni. Osmnáct let utajování představuje přesvědčivou anamnézu. Totéž platí i pro výroky samotných íránských předáků.

Tak například, v roce 1986 tehdejší prezident ajatolláh Alí Chameneí pronesl řízný projev na půdě Íránské organizace pro atomovou energii. „Našemu národu se vždycky vyhrožovalo zvenčí,“ prohlásil. „To nejmenší, co můžeme pro vypořádání se s tímto nebezpečím udělat, je dát svým nepřátelům na vědomí, že se dokážeme bránit.“

V roce 1988 Alí Akbar Hášemí Rafsandžání – údajný „umírněný“ kandidát v nedávných íránských prezidentských volbách – v projevu ke sborům revolučních gard objasnil, co to znamená. „Měli bychom se plně vyzbrojit jak na útočné, tak na obranné použití chemických, bakteriologických a radiologických zbraní,“ řekl a nabádal posluchače, aby „využili každé příležitosti k plnění tohoto úkolu.“ Při manifestaci ke Dni Jeruzaléma na Teheránské univerzitě v prosinci 2001 pronesl jednu z nejzlověstnějších hrozeb režimu. „Použití atomové bomby proti Izraeli by Izrael zcela zničilo, zatímco [totéž] proti islámskému světu by jen způsobilo škody.“

Íránský režim si od té doby jen dodal odvahy. Ministr zahraničí Kamal Charazí v červnu 2004 prohlásil, že Írán „nepřijme žádné nové závazky“ a že musí „být mezinárodním společenstvím přijat jako člen jaderného klubu“. Obdobně v březnu 2005 Rafsandžání zopakoval, že Írán odmítá odstranit svá zařízení cyklu štěpného materiálu, jak požaduje EU a MAAE, a trval na tom, že „jaderný program zastavit nemůžeme a nezastavíme“.

Nebezpečí, jež se skrývají v nečinnosti, za těchto okolností dalece převažují nad výdaji za předání Íránu Radě bezpečnosti. Írán už možná tajně obohacuje uran. Kdyby využil odstředivky, které koupil od pákistánského atomového impresária A.K. Chána, mohl by mít dostatek štěpného materiálu na výrobu 20 bomb. Vzhledem k tomu, že Írán nadále poskytuje přístřeší nejvyšším vůdcům al-Káidy, představuje to ještě závažnější hrozbu: totiž že se jaderných zbraní zmocní teroristé.

Rizika toho, že Íránu dovolíme vyrůst v jadernou velmoc, by měla být zřejmá. A to i Baradejovi.