NEW YORK – Nedávný přehled úsudků amerických tajných služeb National Intelligence Estimate (NIE) říká, že Írán sice kdysi měl „program vývoje jaderných zbraní“, ale v roce 2003 jej přerušil, což znamená, že za Bushovy administrativy k americkému útoku na Írán pravděpodobně nedojde. Jak by americký prezident světu vysvětlil, proč bombarduje zařízení k výrobě jaderných zbraní, o nichž jeho vlastní zpravodajské služby prohlásily, že neexistují?

Svět byl tedy se vší pravděpodobností ušetřen politiky, která by byla stejně marná jako ničivá. Vždyť činem, který by s největší jistotou zaručil, že si Írán jaderné zbraně pořídí, by bylo právě jeho napadení. (Devět let po izraelském bombardování iráckého jaderného reaktoru v Osiraku roku 1981 zbýval Saddámu Husajnovi k získání atomové bomby navzdory náletu už jen rok.)

Avšak NIE ke svému závěru dospěla zvláštním způsobem. Každý odborně kvalifikovaný člověk ví, že k civilní jaderné energii a k jaderným zbraním vede tatáž cesta, kromě několika posledních, poměrně jednoduchých kroků. Náročnou částí je získání štěpných materiálů – plutonia nebo vysoce obohaceného uranu. Jakmile je toto hotovo, zbytek dokáže udělat kterýkoli stát – anebo dokonce sofistikovaná teroristická skupina.

Jaderná energie vyžaduje jako palivo nízko obohacený uran. Stačí jej ale v týchž zařízeních obohatit víc a vznikne vysoce obohacený uran (HEU), jakostí vhodný pro bombu. Zbývající krok – srážka dvou kusů HEU vyvolávající vznik kritického množství a exploze – je snadný: podrobné plány si lze stáhnout na internetu. Ba „tajemství“ vodíkové bomby bylo zveřejněno roku 1979 v článku Howarda Morlanda v časopise The Progressive , což vyvolalo neúspěšnou žalobu vlády USA usilující o jeho zastavení.

Právě náročná výstavba zařízení k obohacování uranu je to, čemu se Íránci už teď věnují, třebaže prozatím ne v množství, které by dostačovalo na výrobu bomby, jejíž získání jim může trvat dalších pět nebo deset let. Jakmile si ale zajistí dostatečnou kapacitu, budou už zbývat jen snadné kroky.

Přesto NIE za íránský „program vývoje jaderných zbraní“ označuje právě práci na těchto snadných krocích, údajně započatou a pak zrušenou. S ohledem na technická fakta by bylo přesnější prohlásit za program vývoje jaderných zbraní náročné a veřejně přiznávané úsilí o obohacování uranu, neboť právě to může zajistit srdce atomové bomby. Je ironické, že přerušení jednoduchých kroků ze strany Íránu vytváří dojem, že zbrojní program byl přerušen, zatímco nejvýznamnější činnost pokračuje všem na očích.

Samozřejmě že to neznamená, že Írán sestrojí bombu, jakmile bude mít dostatečná zařízení k obohacování uranu. Záleží ale na schopnosti, ne na záměru. Írán by mohl jednoduše napodobit Japonsko – mít zařízení k obohacování uranu nachystaná k výrobě bomby, aniž by ji skutečně sestavil. Nebo by, tak jako Indie v roce 1974, mohl dlouho čekat a pak sprintovat k cílové pásce a provést atomový test.

Jak k tomuto zmatku došlo? Jedna odpověď spočívá v ustanoveních Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), která většině svých signatářů zakazuje jaderné zbraně, ale zaručuje jim právo vyvíjet technologie pro jadernou energii, včetně obohacování uranu. Smlouva tedy bohužel všem signatářům dovoluje pořídit si nejdůležitější zařízení potřebná k výrobě atomových bomb.

Když se tedy Bushova administrativa chtěla postavit proti íránskému programu, pouhé poukazování na obohacování uranu nestačilo. Musela upozornit na jiné skutky, včetně utajovaných snah, jež porušují NPT, a argumentovat, že tyto přestupky jsou natolik závažné, že je třeba Íránu odebrat právo na obohacování.

USA tak dospěly k sérii zveličených prohlášení. V prosinci 2005 viceprezident Dick Cheney řekl: „Existují všechny důvody k přesvědčení, že vážně usilují o jaderné zbraně.“ Prezident Bush teď tvrdí, že tím, co Írán posouvá blíž a blíž jaderným bombám, bylo po celou dobu neskrývané obohacování uranu, ne nějaký další, tajný program. Toto oprávněné tvrzení ale vznáší marně: vzhledem k tomu, že administrativa své argumenty postavila na mylných úsudcích, zjišťuje, že ji diskredituje odhad jejích vlastních tajných služeb.

Ocitáme se v situaci, která vrství paradox na paradox. Eventuální katastrofickou politiku – vojenský útok na Írán – odvrátila zpráva tajných služeb, která se zakládá na omylech a mylně se interpretuje. Jednou otázkou je, proč Bush a Cheney sami sebe vehnali do těchto trapných nesnází. Bush řekl, že se o závěru zprávy NIE dozvěděl až týden před jejím zveřejněním – což je tvrzení, které je buď lživé, anebo odhaluje míru nezpůsobilosti přesahující veškerá dosavadní podezření.

Nic z toho teď není podstatné. Zvyky Bushovy administrativy klamat okolí zvrátily její agresivní sklony a zanechaly po sobě šklebící se vakuum. Doktrína, na jejímž základě se velmoci, mnohé jaderně vyzbrojené, snaží silou a silovými hrozbami zabránit menším mocnostem v získání jaderných zbraní – fiasko v Iráku, jaderně vyzbrojené Severní Koreji a teď v Íránu – dospěla do slepé uličky. Avšak riziko, že Írán získá jaderné zbraně je bez ohledu na zprávu taných služeb reálné, ba možná se dokonce zvýšilo. Co chybí, je politika jak se s ním vypořádat.