WASHINGTON – Už od islámské revoluce v roce 1979 tvrdé jádro íránského vedení neúnavně vykresluje Spojené státy jako rasistickou a krvežíznivou mocnost, která je odhodlána utiskovat muslimy po celém světě. Nic tento výklad nenahlodává více než zvolení Afroameričana Baracka Obamy, který podporuje dialog s Íránem a jehož prostřední jméno – Hussein – evokuje ústřední postavu šíitského islámu. Zatímco politika Bushovy administrativy častokrát napomohla spíše ke sjednocení různorodé íránské politické krajiny proti společné hrozbě, Obamovo prezidentské působení by mohlo zvýraznit hluboké vnitřní rozpory v této zemi.

Ačkoliv íránskou vládu v současné době pevně kontrolují netolerantní konzervativci, je možné, že Obamovo vítězství oživí zastánce umírněné linie a reformátory mezi politickou elitou, kteří nevymřeli, ale momentálně spí. Od moci je odstavili stoupenci tvrdé linie, kteří využili obav Íránců o bezpečnost – zvýrazněných i přítomností několika desítek tisíc amerických vojáků v sousedních zemích – jako záminky ke zmanipulování voleb, potlačení disentu a zrušení politických a sociálních svobod. Až se však prezident Mahmúd Ahmadínežád pokusí v červnu 2009 o znovuzvolení, budou pro něj reformátoři pravděpodobně představovat těžkou výzvu.

Také pro mladou íránskou populaci – která je ze všech blízkovýchodních států nejméně antiamerická – se objevila nová naděje na usmíření se Spojenými státy, jež se během Bushovy éry jevila jako nemožná. Skepse vůči americké politice sice u obyvatelstva přetrvává, ale Íránci všeobecně chápou, že jejich země se nikdy nevymaní z izolace a nikdy nevyužije svůj enormní potenciál, pokud se nezmění její nepřátelské vztahy s USA. Íránská veřejnost, v posledních letech vytlačená na okraj a propadající deziluzi, je odhodlána znovu se objevit na politické scéně.

Zatímco však většina íránského obyvatelstva i značná část jeho politické elity chápe, že kultura „smrt Americe“ vytvořená v roce 1979 je zastaralá, malé, ale mocné kliky – a to jak uvnitř Íránu, tak i mezi jeho arabskými spojenci – mají hospodářský a politický zájem na tom, aby opětovnému navázání přátelských styků s USA zabránily.

Zastánci tvrdé linie v Íránu si uvědomují, že zlepšené vztahy s USA by mohly urychlit politické a ekonomické reformy doma, které by podkopaly kvazimonopoly těžící z izolace země.

Z pohledu arabských spojenců, jako jsou Hizballáh a Hamás, by vyhlídka americko-íránského diplomatického urovnání – v jehož rámci USA změní přístup k Íránu a Írán změní přístup k Izraeli – mohla znamenat konec jejich hlavního ideologického ochránce a největšího zdroje financí.

Z tohoto důvodu se „kazisvěti“ v případě zahájení seriózního dialogu mezi oběma zeměmi pravděpodobně pokusí tento dialog torpédovat prostřednictvím štvavé rétoriky, útoků na americké vojáky a zájmy v Iráku či Afghánistánu nebo tím, že se postarají, aby byly „odhaleny“ zásilky zbraní směřující z Íránu do jižního Libanonu nebo do Gazy. V sabotování jakékoliv šance na diplomatický průlom mají v posledních letech pozoruhodně úspěšnou bilanci.

Ráz americko-íránských vztahů bude v obrovské míře záviset na postoji devětašedesátiletého nejvyššího íránského vůdce, ajatolláha Alího Chameneího. Ten je mocnější než kdykoliv dříve, poněvadž nejdůležitější instituce v zemi – Revoluční gardy, Rada dohlížitelů, prezidentský úřad a parlament – jsou momentálně v rukou lidí, které ajatolláh buďto přímo jmenoval, anebo jsou mu bezmezně oddáni.

Máme-li si soudit podle minulosti, pak je dramatický posun íránské domácí a zahraniční politické praxe nepravděpodobný, dokud bude Chameneí setrvávat u kormidla. Jeho dvacetiletá bilance prozrazuje, že je to vůdce, který nerad riskuje a nevyhledává ani konfrontaci, ani usmíření. K záměrům USA chová hlubokou nedůvěru, poněvadž je přesvědčen, že konečným cílem Spojených států – bez ohledu na to, kdo je americkým prezidentem – není změna chování, nýbrž změna režimu v Íránu.

Důležitým úkolem pro Obamovu administrativu bude ověření Chameneího skutečných preferencí. Je možné, že navzdory veřejným vystoupením tajně touží po přátelštějším vztahu s USA? Anebo věří, že nenávist k této zemi je nezbytná pro zachování ideálů revoluce a legitimity této islámské republiky? Mohl by umírněnější přístup Obamovy administrativy vyvolat smířlivější reakci ze strany Chameneího? Jediným způsobem, jak tyto hypotézy otestovat, je přímý americko-íránský dialog.

A konečně platí, že naše očekávání Obamovy schopnosti ovlivnit americko-íránské vztahy by měla být realistická. USA mohou a měly by dát Íránu jasně najevo, že si přejí odsunout stranou 30 let vzájemné nedůvěry a nepřátelství a vnést do vztahu nový tón a kontext. Bude to vyžadovat setrvalé úsilí a obrovskou trpělivost, avšak pro strategické zájmy USA to může být nesmírně přínosné.

Írán možná ještě není na změnu vztahu s Amerikou připraven, avšak i neúspěšný americký pokus podat této zemi ruku má svou cenu. Pokud a až vyjde zřetelně najevo, že hlavní překážkou lepších vztahů mezi oběma zeměmi jsou zastánci tvrdé linie v Íránu – nikoliv v Americe –, mohou vnitřní elity a všelidová opozice vytvořit uvnitř íránského politického systému potenciálně rozsáhlé a nepředvídatelné praskliny.