NEW YORK – Historie se zřídka odvíjí hladce a plynule. Obvykle ji přerušují zásadní události – bitvy, atentáty, průlomy –, jejichž důsledky pociťujeme řadu let.

Třicet jedna let po revoluci, která vypudila šáha a zavedla v Íránu islámskou vládu jsme na jedné z takových křižovatek. Ovšemže rozsah, směr ani tempo změny neznáme. Víme však, že dění v Íránu bude mít hmatatelné důsledky nejen pro zemi samotnou, ale pro celý Střední východ i pro širší okolí.

Jedna z možných budoucností Íránu by do velké míry spočívala v prodloužení současného stavu, tedy země spravované konzervativními kleriky a agresivními revolučními gardami, které získávají čím dál větší převahu. Íránský režim by nadále brutálně potlačoval své domácí odpůrce, vměšoval se do Iráku a Afghánistánu, vyzbrojoval a financoval Hizballáh a Hamás a především by rozvíjel schopnost vyrobit alespoň jednu jadernou zbraň a prostředky jejich přenosu.

Nástup takové budoucnosti by postavil svět před neúprosnou volbu: buď se smířit s Íránem, který vlastní či dokáže rychle sestavit jaderné zařízení, anebo zahájit preventivní vojenský útok zaměřený na zničení velké části íránského jaderného programu.

Proměna Íránu v jaderně vyzbrojený stát by téměř určitě sváděla několik předních sunnitskomuslimských zemí (na mysli vytane Turecko, Egypt a Saúdská Arábie) ke spuštění expresního programu s cílem pořídit si anebo vyvinout vlastní jaderné zbraně. Střední východ zahrnující několik jaderně vyzbrojených států je recept na katastrofu.

Další možností je ozbrojený útok Spojených států, Izraele anebo obou na íránská jaderná zařízení. Jedním negativem takové vyhlídky je, že by Írán zřejmě vykonal odvetu na amerických zájmech a personálu v Iráku a Afghánistánu a prostřednictvím Hamásu a Hizballáhu na Izraeli a dalších. Írán by také mohl narušovat přepravu ropy, což by vedlo k nárůstu cen a uštědřilo další ránu americkému a globálnímu ekonomickému oživení.

Navíc by preventivní úder sice dokázal íránské jaderné snažení zdržet, ale neznemožnil by režimu dát se znovu dohromady a možná že by také vytvořil podmínky, které by způsobily problémy domácím odpůrcům režimu. Navzdory těmto potenciálním negativům však útok na íránská jaderná zařízení právem zůstane zřetelnou možností, vzhledem k enormní strategické dani, již by si jaderně vyzbrojený Írán vybral.

Zčásti ve snaze vyhnout se právě nesnadnému rozhodování mezi životem s jaderně vyzbrojeným Íránem a útokem na něj se pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo věnují vyjednávání o omezení íránského jaderného programu a jeho podřízení mezinárodnímu dohledu. Rusko a Čína, které se podle svých slov staví proti proměně Íránu v jaderný stát, jsou teď pod tlakem, aby podpořily nové, přísnější sankce, které by měly zvýšit naději, že k tomu nedojde. Má-li nám však být vodítkem historie, ani přísnější sankce nemusí stačit na to, aby vládce Íránu přesvědčily, že je třeba jednat konstruktivně a akceptovat rozumné meze jejich jaderných snah.

Tyto ohledy posilují vyhlídky na snahu o prosazení alternativní budoucnosti: Írán s politickým vedením, které bude doma i v zahraničí umírněnější a zřekne se vývoje jaderných zbraní a všeho, co by k nim mělo blízko.

Vedle zajištění lepšího života pro 70 milionů obyvatel Íránu by politická změna v zemi také oslabila Hamás a Hizballáh, čímž by upevnila relativní postavení umírněnců na Západním břehu a v Gaze a výrazně zvýšila vyhlídky na mír mezi Izraelem a Palestinci. Umírněnější Írán by také přiměl Turecko k přehodnocení jeho nedávného odklonu od Západu a Sýrii k revizi její zahraničněpolitické orientace, což by vytvořilo skutečnou příležitost pro izraelskou mírovou dohodu s Damaškem. Výrazně by se zlepšily i vyhlídky Iráku, že se stane úspěšnou zemí zachovávající mír uvnitř i ve vztahu k sousedům.

V historii ze společného bodu zřídkakdy vycházejí tak nesmírně odlišné, a přece věrohodné směry vývoje. Není ovšem těžké stanovit, která z možností je výhodnější.

Právě proto jsou na místě další opatření, která by zlepšila vyhlídky na politickou změnu, z níž by vzešla íránská vláda ochotná žít v míru jak se svým lidem, tak se svými sousedy. K takovým opatřením patří poskytování pomoci zelenému hnutí, aby si dokázalo udržet přístup k internetu, zavádění dalších sankcí zaměřených na revoluční gardy a veřejná podpora politických a zákonných práv íránského lidu.

Některé vlády a osoby tyto návrhy zřejmě odmítnou z přesvědčení, že takové zásahy představují nemístné narušování íránské svrchovanosti. V dnešním globálním světě ale platí, že co se stane v Íránu, není jen íránskou věcí. Íránská vláda má právo využívat jadernou energii k výrobě elektřiny, ale nemá právo na jadernou zbraň. Má také povinnosti vůči svým sousedům, světovému společenství (kupříkladu nepodporovat terorismus) a svým občanům. Svět by neměl nečinně přihlížet, jak íránský režim tyto povinnosti neplní.