V pokrokových liberálních kruzích se požadavek, aby preambule Ústavy Evropské unie zahrnovala i zmínku o Bohu, popřípadě o „křesťanských kořenech" Evropy, setkala s posměchem či přímo s pohrdáním. Taková zmínka by se prý dostala do konfliktu se společnou evropskou ústavní tradicí státní neutrality v náboženských otázkách. Kromě toho by se jednalo o prohřešek proti politickému závazku Evropy k tolerantní multikulturní společnosti. Pravdou je ovšem pravý opak: zmínka o Bohu je ústavně přípustná a politicky závazná.

Z ústavního hlediska projevuje Evropa charakteristickou bohatost. Na základě pozitivního ústavního zákona jsou všechny členské země EU vázány Evropskou konvencí o lidských právech dodržovat princip „agnostického nebo nestranného státu", jenž zaručuje svobodu náboženství i svobodu před náboženstvím. Po celé Evropě existuje v této oblasti pozoruhodná homogenita - i když v některých krajních otázkách, jako jsou nošení náboženských pokrývek hlavy ve školách či rozmisťování krucifixů, balancují různé členské země EU různým způsobem na křehké hranici mezi svobodou náboženství a svobodou před náboženstvím.

V otázce ústavního symbolismu a ikonografie je však Evropa pozoruhodně různorodá. Na jednom pólu najdeme státy jako Francie, jejichž ústava definuje stát jako sekulární ( laique ). Na opačném pólu pak figurují země jako Dánsko a Velká Británie, kde existuje státní náboženství.

V Británii je panovník nejen hlavou státu, ale i hlavou církve. Mezi těmito protipóly se pak nacházejí země jako Německo, jejíž ústavní preambule se výslovně zmiňuje o Bohu, anebo Irsko, jehož preambule odkazuje na Svatou trojici.

Celkem vzato žije přibližně polovina obyvatel EU ve státech, jejichž ústavy se výslovně zmiňují o Bohu či o křesťanství. Na Evropě je přitom pozoruhodné - a jde o hodnotu, již je třeba chránit -, že i v takových státech je plně respektován princip svobody náboženství a svobody před náboženstvím. Nikdo nemůže věrohodně tvrdit, že řekněme Dánsko je liberální demokracii méně oddáno nebo je méně tolerantní než například Francie či Itálie, a to i přes skutečnost, že Dánsko uznává oficiální státní církev, zatímco Francie a Itálie proklamují sekularitu.

V zásadních ustanoveních odráží evropská ústava homogenitu evropské ústavní tradice. Přitom uznává pojmy svobody náboženství a svobody před náboženstvím, přesně jak je žádoucí.

Pokud však jde o preambuli, měla by Ústava EU odrážet evropskou různorodost. Měla by odrážet evropskou oddanost vznešenému odkazu Velké francouzské revoluce, která je obsažena například ve francouzské ústavě, ale zároveň by měla ve stejné míře odrážet i symbolismus těch ústav, které obsahují invocatio dei .

Odmítání vetknout do preambule zmínku o Bohu se opírá o falešný argument, který si plete sekularismus s neutralitou či s nestranností. Preambule obsahuje jednoznačnou volbu: ano Bohu, ne Bohu. Proč je vyškrtnutí zmínky o Bohu neutrálnější než její zařazení? Vždyť by to upřednostňovalo jeden světonázor, totiž sekularismus, před světonázorem jiným, totiž religiozitou, a to vše by bylo maskováno jako neutralita. Jak pak může člověk respektovat obě tradice?

Nová polská ústava na to dává elegantní odpověď, když uznává obě tradice současně: „ My, polský národ - všichni občané republiky, jak ti, kdo věří v Boha jako zdroj pravdy, spravedlnosti, dobra a krásy, tak i ti, kdo takovou víru nesdílejí, ale uznávají, že tyto univerzální hodnoty pramení z jiných zdrojů, rovni si v právech a povinnostech směrem k obecnému dobru… "

Podobné řešení by se mělo nalézt i v případě evropské ústavy. Evropa nemůže kázat kulturní pluralitu a praktikovat ústavní imperialismus. Politický imperativ je stejně velký jako imperativ ústavní.

Evropa je koneckonců vázána demokracií po celém světě. V evropském způsobu myšlení však demokracie musí být šířena pokojnou cestou prostřednictvím přesvědčování, a nikoliv silou zbraní. Jednou z největších překážek šíření demokracie je obecný názor, že náboženství a demokracie jsou ve vzájemném rozporu: že přijetí demokracie znamená vyhnat Boha a náboženství z veřejné sféry a učinit z něj ryze soukromou záležitost.

Takové je každopádně sdělení, které vysílá do světa francouzsko-americký model ústavní demokracie. Je však vztah mezi církví a státem v době francouzské a americké revoluce modelem, který si dnes Evropa přeje šířit do zbytku světa? Má evropská ústava proklamovat, že Boha je třeba vypudit z veřejného prostoru? Jak dlouho ještě musíme být zajatci této historické zkušenosti?

Stát se změnil a církev se změnila ještě více. V této oblasti stejně jako v mnoha dalších může jít Evropa příkladem a nabídnout alternativu k americkému (a francouzskému) ústavnímu separatismu. Může to sloužit jako živoucí doklad, že náboženství se již nebojí demokracie a demokracie se nebojí náboženství.

Nejopravdovější pluralitu ztělesňují státy, které dokážou na jedné straně účinně garantovat svobodu náboženství i svobodu před náboženstvím a současně beze strachu přiznat - dokonce i v ústavě - živoucí víru mnoha svých občanů. Pouze tento model má naději, že se mu podaří přesvědčit i společnosti, které stále nazírají na demokracii s podezíravostí a nepřátelstvím.