Ať už se nakonec stane cokoli, diskuse o případné válce s Irákem vynesla na světlo řadu zásadních otázek, na nichž se neshodnou snad ani přátelé, a jež však nelze ignorovat. Pokud se na nich nedohodnou ti, kteří v srdci chovají svobodu, bude cena jejich nevyřešení vysoká.

Nejpalčivěji vystupují do popředí tři skutečnosti. Za prvé: teroristické útoky na New York a Washington ze září 2001 nám připomněly (pro případ, že jsme na to zapomněli), že existuje svazek hodnot zvaný "Západ". Tyto osvícené hodnoty představují základ konstituce svobod a spojují země Severní Ameriky, Evropy a několika dalších oblastí světa.

Pokud se mezi těmito zeměmi otevře v chápání západních hodnot propast, bude to špatná zpráva. To se ostatně už možná stalo mezi Spojenými státy a řadou zemí v Evropě; je-li tomu opravdu tak, je teď třeba tuto propast uzavřít, nikoli využít, ať už v zájmu Ameriky či pro posílení evropské jednoty.

Za druhé, obrana našich hodnot vyžaduje mocenské nástroje. V dnešním světě je moc mnohem více rozptýlená. Někdy se dokonce mluví o "vládnutí bez vlády", poněvadž hospodářské bohatství je do jisté míry určováno bez identifikovatelných vládců. Tradiční moc ovšem nezmizela a představuje mnohem víc než počet obyvatel nebo jejich hrubý domácí produkt. Moc je ostatně i schopností donucovat.

V tomto smyslu má Evropa jen skromné schopnosti. Stejně jsou na tom Japonsko, Indie, demokratické země v Asii a Latinské Americe. Evropa musí při výkonu moci spoléhat na svá spojenectví a ta budou ještě drahnou dobu spoléhat na Ameriku. Téměř totéž platí pro asijské a latinskoamerické členy konstituce svobody. V této oblasti jsou zbožná přání smrtelnou chybou.

Za třetí, pokud dojde kdekoli k ohrožení základních hodnot, v něž Západ věří, budeme muset buď být připraveni je bránit anebo se jich bez boje vzdát. Jistě, vojenská síla je jen jednou z cest, jak hájit svá přesvědčení, a její užití musí být uměřené - ale i příhodné. Uklidnění v Mnichově v roce 1938 - onen "mír v naší době", který ve skutečnosti znamenal podlehnutí krutému diktátorovi - přineslo katastrofu. Konečné vítězství demokracie v roce 1945 přišlo tuze draho, a nepřišlo by vůbec, nebýt amerického zásahu.

To vše má s dnešní krizí jasnou souvislost. Spojené státy stojí uprostřed hodnot Západu; jsou-li napadeny, jsme napadeni my všichni. Irák je nevyzpytatelný stát, který opakovaně předvedl, že je hrozbou pro jeho obyvatele i sousedy. Je o něm alespoň zčásti známo, že se pokoušel získat zbraně hromadného ničení. Musí tedy existovat předpoklad ve prospěch postupu USA, jak o tom odhodlaně a přesvědčivě hovořil britský premiér Tony Blair.

To v této věci jistě není poslední slovo. Je to totiž první slovo. A víc než to: je to první princip, jímž by své kroky měli řídit všichni ti, kdo sdílejí hodnoty Západu.

Na povrch tak vyplouvají dva důležité soubory otázek. První se týká toho, že demokracie nemohou jít do války bez alespoň tichého souhlasu svých občanů. Občané musí být přesvědčeni, že důvody (přinejmenším pro preventivní akci) obstojí. Proto - a to i v tuto pokročilou chvíli - je třeba snažit se ještě víc o to, aby veřejnost v zemích, které se chystají do války za svobodu, dostala pádné argumenty.

Avšak i další demokratické země je třeba přesvědčit. Akci přece budou schvalovat mezinárodní orgány. Proto jsou inspekce OSN důležité a proto se za ně Blair a francouzský prezident Jacques Chirac postavili u Bushovy vlády, které při tom došlo, jaké místo zaujímá Rada bezpečnosti OSN.

Druhý soubor se týká podmínek, s nimiž se počítá na konci dnes připravovaných akcí. Mluvit o změně režimu nestačí. Mluvit o osmnáctiměsíční či delší okupaci Iráku je zajímavé, ale nestačí to. Okupace Německa - a Japonska - po druhé světové válce následovala po několikaletých intenzivních bojích a dosáhla bodu, kdy poražené mocnosti uznaly, že jejich porážka je nevratná.

I tak to ale trvalo o mnoho déle než rok a půl, než se podařilo vybudovat životaschopný demokratický pořádek. Dále je zde otázka, zda v irácké společnosti vůbec existuje něco, na čem by se v údolí Eufratu a Tigridu dala vystavět konstituce svobody.

Odpovědi na tyto otázky existují. Znají je partneři Spojených států. Nešťastná analogie, která se v konfliktu s Irákem ujala, staví Ameriku do pozice šéfkuchaře a zbytek, zejména pak Evropu, do polohy odklízecí čety. Lepší by bylo vnímat Ameriku jako rozbíječe vajec a ostatní země jako kuchaře, kteří z nich dělají omelety. Jednotné prosazování západních hodnot a přidělování úkolů podle toho, kdo ten který úkol zvládne nejlépe, je zřejmě lepší a důstojnější způsob než právě probíhající podívaná na to, jak Američané jdou téměř slepě kupředu, zatímco Evropané stáčejí svůj zrak jinam.