Tento týden Hans Blix, šéf zbrojních inspektorů OSN, předal Radě bezpečnosti průběžnou zprávu o stavu iráckého dodržování všech rezolucí, které požadují eliminaci zbraní hromadného ničení v Iráku. Jeho konečné slovo se očekává 27. ledna. Jak se toto datum přibližuje, rozmisťování amerických sil kolem Iráku pokračuje divokým tempem a Británie mobilizuje rovněž. Byla by válka skutečně nevyhnutelná, pokud by Blix prohlásil, že Irák nesplnil své povinnosti?

Ani zdaleka ne. Představme si, že by v tomto životně důležitém boji za zpomalení šíření zbraní hromadného ničení bylo možné podrobit toho, kdo by byl podezřelý z porušování dohod, tomu nejdotěrnějšímu a neustálému programu mezinárodních inspekcí, daleko přesahujícímu to, co stanovují veškeré mezinárodní úmluvy. Svět by byl bezesporu bezpečnější a moci, jež by pomohla takové inspekce prosadit, by se dostalo uznání za prozíravý státnický výkon.

Takový systém inspekcí existuje. Země, jež je nyní podstupuje je Irák, a moc, která je pomohla prosadit, jsou Spojené státy. Kdyby tímto vše končilo, měli bychom všechny důvody navršit chválu na státnickou úlohu prezidenta George W. Bushe. Bez jeho odhodlání, posílené velmi přesvědčivou ukázkou vojenské síly a obratnou diplomacií, by irácké vojenské programy nebyly podrobeny prohlídce důkladnější, než je tomu u dalších potenciálních šiřitelů zbraní hromadného ničení v dnešním světě.

Přesvědčivá hrozba války byla podstatnou součástí dosažení tohoto neobyčejného úspěchu. Ale právě kvůli jeho neobyčejnosti je těžké předvídat, v jakém ohledu by splnění hrozeb a zahájení války mohlo mít vůbec nějaký smysl.

Pokud by se během inspekcí prokázalo, že Irák lhal a podváděl, bylo by to potvrzením účinnosti inspekcí a stěží ospravedlněním vojenských odvetných opatření. Nejlepšími ,,vážnými důsledky," před nimiž varovala Rada bezpečnosti OSN pro případ, že by Irák nesplnil své závazky, by byla ještě usilovnější snaha o zničení jeho nedovolených zbraní prostřednictvím neustálých inspekcí útočného vojenského potenciálu země: inspekce, nikoliv invaze.

Je pravda, že máme-li kráčet po úzké stezce, která odděluje účinné odstrašování od ukvapených činů, bude to vyžadovat mnoho obratnosti. Abychom přiměli nepřátelskou zemi splnit naše požadavky, hrozba vojenského zásahu se musí jevit jako skutečná a vůle mocnosti usilující o odstrašení hrozbami musí být jasná a očividná. Americkému prezidentovi bychom měli uznat zásluhy - dosud na této úzké stezce rovnováhu neztratil.

Zdá se ovšem, že mnozí z jeho blízkých poradců jsou rozhodnuti jej k válce postrčit. Bojovná rétorika natolik prostoupila oficiální prohlášení USA, že nevstoupit do války s Irákem by se dalo vykládat jako neúspěch prezidentova vedení.

Když velmoci vstupují do války, je to obvykle proto, že se jejich lídři obávají, aby neutrpěla jejich věrohodnost. Válečný spolek ve Washingtonu se chystá využít tohoto argumentu věrohodnosti, aby prezidenta postrčili, kam chtějí. Přesto i ti nejhorlivější advokáti vojenského zásahu proti Iráku musí uznat, že takový postup přináší značná rizika, a žádný z mně známých expertů na problematiku regionu nesdílí názor populární mezi orientology od zeleného stolu, že změna režimu v Bagdádu uvede období míru a stability na celý Střední východ.

Proto ti, kdo chtějí zabránit sklouznutí do zbytečné a riskantní války, musí nechat zaznít svůj vlastní argument o věrohodnosti. Musí americkému prezidentovi a americké veřejnosti tlumočit, že USA mohou být skutečně hrdé na to, čeho již bylo dosaženo, a že válka proti Iráku by nadto zahodila ohromné pozitivum, že se prokázalo, že mezinárodní inspektoři dokáží snížit nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení.

Měli by veřejně pochválit prezidentův státnický výkon za to, že dal světu nejúčinnější nástroj proti šíření zbraní hromadného ničení, a za omezení vlivu Iráku na Středním východě a oslabení Saddámova režimu. Je potřeba zdůraznit, že vyhne-li se Bush válce, jeho mezinárodní prestiž neutrpí, ale dále poroste díky kontrole nad až dosud skrývaným vojenským úsilím Iráku. Aby své chvále dodali věrohodnosti, neměli by nikoho nechávat na pochybách, že jestliže bude válka jedinou možností, budou stát za Amerikou. Měli by ovšem také jasně říci, že válka není jediným a rozhodně ne automatickým ,,vážným důsledkem," jenž by měl následovat, pokud Irák nedodrží podmínky.

Samozřejmě, že někteří z amerických spojenců mají lepší předpoklady než jiní k tomu, aby tlumočili tyto myšlenky obecenstvu na druhé straně Atlantiku. Německá vláda se bohužel kvůli svému chování minulé září během kampaně za znovuzvolení kancléře Schrödera vyšachovala do pozice, v níž v této věci nemá žádnou autoritu. Naštěstí jsou tu ostatní, jmenovitě Británie Tonyho Blaira, která nese poselství, jež jiný veliký Angličan, který stále ještě v Americe požívá ohromné úcty, Winston Churchill, shrnul těmito slovy: ,,Mlátit ústy je lepší než mlátit mečem." Inspekce je lepší než invaze.