PALO ALTO – Jednou z nejhorších reakcí oficiálních činitelů na finanční krizi a hlubokou recesi je oživování „průmyslové politiky“. Vlády znovu využívají dotací, nařízení, regulací a kapitálových investic k tomu, aby samy vybíraly, kdo vyhraje a kdo prohraje, místo aby uplatňovaly všeobecný a spravedlivý přístup.

Nové kolo průmyslové politiky se roztáčí v rozvinutých ekonomikách, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, které jejím nejhorším excesům dlouho vzdorovaly, případně Francie, jež dlouho prosazovala své národní „šampiony“, ale i v rozvíjejících se ekonomikách typu Brazílie a Číny. Například francouzský prezident Nicholas Sarkozy má v plánu půjčit si 52 miliard eur na podporu odvětví, která – jak jeho vláda odhaduje nebo doufá – se stanou „růstovými sektory“. Dokonce i centrální banky, zejména americký Federální rezervní systém, podporují kvůli finanční krizi určité konkrétní firmy a typy aktiv.

Průmyslová politika je lákavá pro politiky, kteří mohou upřednostňovat klíčové skupiny voličů a přitom tvrdit, že pomáhají ekonomice jako celku. Obvykle však napáchá víc škody než užitku.

Možná nejspornější oblastí průmyslové politiky je vládní role na výzkumu a vývoji. Vlády jeví pochopitelný zájem o výzkum a vývoj vojenských technologií, ale trhy fungují dobře, když jsou to soukromí vlastníci, kdo sklízí výnosy a nese rizika. U základního vědeckého výzkumu bude nicméně potenciální výnos široce dostupný komukoliv a všem bez ohledu na to, zda za něj zaplatili a nesli riziko neúspěchu. A protože si soukromí investoři nedokážou v tomto případě přisvojit výnosy, soukromé trhy investují do základního výzkumu příliš málo.

Proto se ekonomové bez ohledu na politické přesvědčení shodují, že základní výzkum a technologie by měly financovat vlády. Když jsem řídil Radu ekonomických poradců prezidenta George H. W. Bushe, zdvojnásobili jsme rozpočet Národní nadace pro vědu. Vlády ovšem riskují, že tím vytlačí soukromý výzkum a vývoj, jehož výnosy by si mohly plně přisvojit firmy nejen tím, že budou svých technologií samy využívat, ale i prostřednictvím prodeje patentů a licencí jiným firmám.

Vhodným místem k zakreslení koncepční dělicí čáry je předkonkurenční generická věda a technologie. Vlády by měly výzkum a vývoj financovat až do fáze, kdy si soukromé firmy mohou přivlastnit výnosy (jejich převážnou část). Výzkum by také měl zůstat generický, čímž by se zachovaly rovné podmínky pro komerční aplikace.

Například technologii propojující počítače, která stála u vzniku internetu, financovala agentura amerického ministerstva obrany. Bylo by však hloupé, kdyby vláda dotovala určitý konkrétní vyhledávač nebo platformu komunitního serveru.

Vlády by neměly využívat dotací, daní, regulací, nařízení, půjček a investic k vybírání určitých konkrétních vítězů. Jednoduše to nefunguje, a co je ještě horší, vytlačují nebo dusí se tím potenciálně cenné konkurenční technologie.

Zastánci průmyslové politiky v 80. letech chválili její rozsáhlé uplatňování v Japonsku. Snaha mocného japonského obchodního a průmyslového sektoru a ministerstev financí detailně řídit ekonomiku je však jedním z důvodů nafouknutí a prasknutí bubliny aktiv v Japonsku, ztracené dekády, tří recesí a zdaleka nejvyššího poměru veřejného dluhu k HDP ze všech rozvinutých ekonomik.

Američtí stoupenci průmyslové politiky – kterým se často říkalo „Atari demokrati“ podle dávno zastíněného výrobce prvních počítačových her – tehdy v souvislosti s Japonskem ani neznali fakta. V Japonsku sice v té době existoval projekt vývoje počítače „páté generace“ a projekt televize s vysokým rozlišením, avšak drtivá většina japonských dotací neputovala do nových technologií, nýbrž do starých sektorů s vysokou nezaměstnaností, jako jsou zemědělství, hornictví a těžká průmyslová výroba.

Podobné ekonomické problémy charakterizují uplynulých několik desetiletí v mnoha státech od Jižní Koreje přes západní Evropu až po USA. V roce 1980 se americký prezident Jimmy Carter ucházel o znovuzvolení na základě existence „bank národní obnovy“, průmyslové politiky a rady vedené zaměstnaneckými a podnikatelskými předáky, kteří by rozhodovali o tom, kam investovat desetimiliardy dolarů. Nakonec ho na hlavu porazil zastánce volného trhu Ronald Reagan.

I v USA však průmyslová politika zažívá návrat. Prezident George W. Bush utratil v průběhu několika let miliardy dolarů prosazováním vývoje automobilu na vodíkový pohon. Nikam to nevedlo, a přestože se vodík může stát nakonec komerčně životaschopnou alternativou u stacionárních zdrojů, k jeho využití v dopravě je stále potřeba překonat několik obtížných překážek (včetně hořlavosti a vznětlivosti, které jsou řádově vyšší než u benzinu).

Mohutný americký fiskální stimul ve výši 787 miliard dolarů, který byl navenek určen na boj proti recesi a na vytváření pracovních míst (avšak zatím je neúčinný), obsahoval obrovské dotace konkrétním průmyslovým odvětvím a technologiím – například pouze na programy čisté energie bylo vynaloženo téměř 40 miliard dolarů. Firmy a investoři tyto prostředky přijmou, ale přitom je široce dostupné i soukromé financování komerčních projektů alternativní energie – na alternativní a čistou energii je vyčleněn obrovský objem rizikového kapitálu.

Vláda by měla stanovit obecné cíle pro energetiku a životní prostředí a poté nechat na podnikatelích, investorech a spotřebitelích, aby sami rozhodli o tom, jak těchto cílů nejlépe dosáhnout. Měla by financovat základní vědecký a technologický výzkum použitelný pro tyto účely. Žádná politika však nemá smysl, pokud ji nelze udržet bez dlouhodobé vládní podpory.

Nehledě na pochybné a dočasné výhody oživování průmyslové politiky během hluboké recese potřebují vlády únikovou strategii, než jednotlivé programy natrvalo zapustí kořeny a než se kolem nich vytvoří silný okruh nenasytných voličů. Obrovský objem dluhově financovaných výdajů bude do budoucna vyžadovat vyšší daně, které odčerpají kapitál a pracovní sílu z hodnotnějších projektů, jež lze udržet i bez trvalého záchranného kruhu od vlády.

V 70. a 80. letech průmyslová politika ošklivě selhala. Umožnit vládám, aby samy vybíraly, kdo bude v průmyslové oblasti patřit k vítězům, a kdo k poraženým, je stejně špatná myšlenka i dnes.