Indie dlouhé desítky let zdáli bojovala proti apartheidu v Jižní Africe a podporovala americké hnutí za občanská práva. Sama se přitom nyní chystá zablokovat diskusi o kastovní diskriminaci jejích 160 milionů dálitů – hindské slovo pro „utlačovaný“, jež poukazuje na nejchudší třídu tzv. „nedotýkatelných“ – na Světové konferenci OSN proti rasismu (WCAR), která se bude konat koncem měsíce v jihoafrickém Durbanu. Indická vláda přitom tvrdí, že „kastovní systém je vnitřní záležitostí země“. Vyrukovala tak se stejnou taktikou, kterou používali obhájci apartheidu i diskriminačních zákonů v USA.

Podle posledního indického sčítání lidu z roku 1931, které se zaměřovalo také na kastovní původ, je v Indii na 20 procent dálitů – což je obecný termín pro osoby, které jsou nečisté, kterých je nemorální dotýkat se, přistupovat k nim nebo jen spatřit za denního světla. Podle aktuálních statistik se podíl nedotýkatelných, kterým se rovněž říká „plánované kasty“, k dnešku snížil na 16 procent. Důvodem je fakt, že mnoho dálitů přijalo křesťanství, islám, buddhismus či sikhismus. Ovšem ani jako konvertité na jiná náboženství, která kastovní diskriminaci odmítají, se dálité stigmatizace nezbavili. V jižní Indii dokonce existují pro dálity oddělené křesťanské kostely. Křesťanství se zde dalo „poučit“ hinduismem.

Indické úřady mají ke kastovnímu dělení výrazně rozporuplný přístup. V lednu roku 2000 indický prezident K. R. Nárájanan – sám dálitského původu – připustil, že přestože nedotýkatelnost byla právně zrušena, „její stíny přetrvávají v hluboce zakořeněných přístupech živených kastovním systémem“. Přitom ani ne o čtyři měsíce později Indie na první přípravné schůzce WCAR jednoznačně prohlásila, že kastovní diskriminace je v její zemi minulostí.

Ústava Indické republiky nedotýkatelnost opravdu zakazuje. Jenomže díky slabé politické vůli se z formálního zákazu stala pouhá právní fikce. Základní školní docházku – zčásti kvůli ponižování ze strany učitelů – nedokončí 50 procent dálitských dětí (z toho 64 procent dálitských dívek). Bída dálitů se přitom dále prohlubuje, protože se zatím nepodařilo realizovat pozemkové reformy. Průzkum, který roku 1997 provedla soukromá firma Návsardžan, odhalil, že dálitové legálně vlastní 6 000 akrů ve 250 vesnicích ve státě Gudžarát, ale fyzicky nemohou touto půdou disponovat. Podle údajů indické vlády se 800 000 dálitů věnuje ponižující práci ruční manipulace s lidskými výkaly – tedy úloze, jež jim podle kastovního řádu přísluší a již navíc posílil plán finanční výpomoci Světové banky na výstavbu suchých latrín.

Znepokojující je také skutečnost, že nedotýkatelní nepřestávají být ani dnes terčem rozmáhajícího se násilí, zvláště v případě, kdy překročí hranice kastovních tradic. V případu 79 dálitských rodin, které byly ve vesnici Dévalija na 27 měsíců naprosto odloučeny od společnosti, indická Státní komise pro lidská práva usoudila: „Prosazují-li mladí dálité své právo na rovnoprávné zacházení, snaží-li se bránit důstojnost svou a svých žen či zabraňovat páchání dalších hrůz proti nim, dostávají často nálepku ‚extrémistů‘, bývají obviňováni z vykonstruovaných zločinů a zabíjeni ve zinscenovaných srážkách. Kladou-li odpor ve skupině, dochází běžně k hromadnému vyvražďování, požárům, masovému znásilňování dálitských žen anebo bývají nuceni nazí pochodovat po vesnici.“

Tuto systematickou, předem připravenou brutalitu proti dálitům potvrzuje rovněž nedávná studie organizace Human Rights Watch, která zjistila, že pokud dálité protestují proti kastovní diskriminaci, obrací se obzvláště krutá a surová odplata především proti jejich ženám. Během masakrů dálitů v severoindickém státě Bihár byly ženy stříleny do vagín. Na jihu se stovky dálitských žen sávají obětí tradiční „dévdasí“, systému prostituce ve jménu náboženství, který Hindové z vyšších tříd velmi rádi vyjímají z praxe nedotýkatelnosti.

Zaměstnanostní kvóty, které dálity upřednostňují, jejich životní vyhlídky trochu vyjasnily – ale ne o mnoho. Dálitové a nízká kasta tribalů, kteří dohromady tvoří 23 procenta obyvatel Indie, mají jen pětiprocentní zastoupení ve státní správě. Naopak všechny vysoké kasty dohromady tvoří asi 25 procent populace, ale ve státní správě jich je celých 89 procent (sem pochopitelně patří většina nejvyšších postů v politice a obchodu). Bohužel i toto mírné omezení privilegií vyšších kast stačilo od chvíle, kdy byly kvóty zavedeny, vyvolat dvě krvavé srážky, v nichž přišly o život stovky dálitů.

V obavě z toho, že by si svým popíráním systematické a kruté diskriminace dálitů mohla vysloužit ostudu, začala indická vláda tvrdit, že kasta není rasa a že proto tato věc nemá na programu konference OSN v Durbanu co dělat. Naštěstí pro indické dálity Komise OSN pro lidská práva tento argument zamítla, neboť „situace kastovního systému v Indii spadá do rozsahu článku 1 Mezinárodní konvence o odstraňování rasové diskriminace“.

Dálitští vůdcové jsou názoru, že pokud je kastovní diskriminace vskutku v rozporu s touto konvencí, měla by se objevit v návrhu durbanské deklarace pod hlavičkou „diskriminace na základě povolání a původu“; s touto formulací poprvé přišel Barbados a Švýcarsko. Návrhová komise WCAR je ovšem pod silným tlakem, aby tento požadavek odmítla – a to nejen ze strany indických úředníků. Podobná kastovní diskriminace, včetně otrocké práce, je rozšířena v Nepálu, Pákistánu, Bangladéši a na Srí Lance, které Indii její falešné slovíčkaření s nadšením schvalují.

Jenže účelem schůzky Spojených národů v Durbanu nemá být dohadování se o významu slov kasta a rasa. Jejím cílem je vymýšlet způsoby boje s diskriminací na základě původu. To, co je podle indické vlády – kterékoli vlády – vnitřní problém, není stav, který musí trvat věčně. Je smutné, že Indie, která se v minulosti zastávala odpůrců apartheidu v JAR a diskriminačních zákonů v USA, dnes odmítá odpovědnost za pokračující katastrofu v oblasti lidských práv, způsobenou jejím zkostnatělým společenským pořádkem.