Indický premiér Atal Bihárí Vádžpéjí nedávno prohlásil, že i přes vnější zdání zdraví se indická demokracie zřejmě stala prázdným pojmem, neboť volby se změnily ve frašku a ,,stranický systém byl rozleptán kvůli neetickým praktikám". Podle Vádžpéjího je ,,vnější skořápka demokracie bezpochyby neporušená, ale zdá se, že je zevnitř prožraná moly".

V předmluvě ke své nedávné sbírce projevů si Vádžpéjí zároveň položil otázku, zda demokracie v Indii skutečně zapustila kořeny. ,,Jak mohou demokratické instituce řádně fungovat," dotázal se, ,,když je politika stále více kriminalizována?"

Jedná se o zvláštní obrat, neboť parlamentní demokracie dlouho naplňovala většinu Indů pýchou. Země se možná nevyrovná svým asijským sousedům co do prosperity, avšak zároveň se Indové vždy mohli chlubit životaschopností svého parlamentního systému. Dnes je podobné vychloubání slyšet stále méně často.

Nejenže je na pozadí mohutného ekonomického oživení v Asii patrnější hospodářský nezdar Indie, ale najevo vychází i selhání jejího politického systému. Bezzásadová politika, kult násilí, komunální vášně a strašlivé vybíjení náboženských menšin společně otřásly vírou občanů v životaschopnost politického systému. Není tedy divu, že se lidé začínají ptát, zda Indie nepotřebuje alternativní systém vlády.

Část problému spočívá ve vykořeněné stranické politice Indie. Indický národní kongres Néhrúa a jeho dcery Indiry Gándhíové několik desetiletí vládl zemi prakticky bez opozice. Po atentátu na Indiru Gándhíovou a jejího syna, někdejšího premiéra Rádžíva Gándhího se však kongres rozpadl a již se nevzpamatoval. Indická demokracie tudíž nevstoupila do éry viditelné mnohostranické politiky, ale dodnes postrádá stranický systém hodný toho jména.

Jedním z důvodů tohoto stavu je skutečnost, že v Indii prakticky neexistují celostátní strany. Místo nich si zemi osedlaly značně nestálé skupiny vytvořené kolem svých vůdců. Je-li vůdce charismatický a silný, je mu strana servilním nástrojem. Jelikož však tyto skupiny postrádají obecné principy a ucelenou ideologii, rozpadají se v okamžiku, kdy se jejich vedení změní či rozštěpí, jak se stalo i v případě Indického národního kongresu.

Kde jsou strany slabé, tam nemůže existovat stranická disciplína. Indický parlament je zamořen zběhnutími poslanců, kteří se volně přesouvají mezi jednotlivými stranickými uskupeními. Nákupy a prodeje zastupitelů dosáhly tak epidemických rozměrů, že parlament silně připomíná dobytčí trh. Odměny udělované oportunistickým přeběhlíkům nejenže podkopávají stranický systém, ale zároveň oslabují samotné základy parlamentu tím, že znemožňují organizovanou opozici.

Zákonitým důsledkem je pak apatie veřejnosti, která hraničí až s fatalismem. To je nebezpečné, poněvadž apatie na sebe nebere podobu rezignace na veřejný život, ale stále více nachází své vyjádření v sektářských a náboženských konfliktech. Mnohé tyto konflikty přitom pochopitelně přiživují samotní politici, když využívají kasty, sekty a náboženství - tedy nepolitické ideje - k zajišťování loajality voličů. Apatický vztah k demokracii je však přesně tím, co činí tolik obyčejných Indů náchylnými vůči jedovatým apelům.

Tato náchylnost je nejzřetelnějším příznakem, že indický experiment s westminsterským modelem parlamentní demokracie nedokázal splnit naděje, které převažovaly před padesáti lety, kdy byla vyhlášena indická ústava. V té době byl parlament chápán jako nástroj k překonání rozporů mezi kastami, náboženskými směry a regiony. Stále klesající význam parlamentu při řešení těchto problémů - neřkuli jeho role při jejich prohlubování - přiživuje rostoucí sympatie Indů k prezidentskému systému vlády, jenž odebírá dohled nad exekutivními funkcemi instituci, kterou nedisciplinované frakce ochromily a učinily nemohoucí.

Na vině zde samozřejmě nejsou pouze politici. Indická společnost si bohužel nikdy skutečně neosvojila konsensuální hodnoty, které hlásá indická ústava: zastupitelskou decentralizovanou demokracii, rovnostářskou společnost s minimem sociálních a ekonomických rozdílů, sekularizovaný stát, nadřazenost vlády zákona, federální uspořádání zajišťující částečnou autonomii provincií, kulturní a náboženskou pluralitu, soulad mezi venkovskými a městskými oblastmi a efektivní a poctivou státní správu na celostátní i místní úrovni.

Systém ras a kast zůstává stejně silný jako kdykoliv předtím. Bohatství je rozdělováno stejně necitlivě jako kdykoliv předtím. V mnoha státních vládách a na celostátních ministerstvech panuje korupce a městské a venkovské oblasti se navzájem podvracejí.

Mají-li však parlamenty fungovat, vyžadují alespoň minimální míru celostátního konsensu, neboť jsou nástrojem kompromisu při rozhodovacím procesu. Výkonné vlády jsou naopak nástrojem rozhodování: lidem zvolený prezident je v konečném důsledku zodpovědný svým voličům, nikoliv svým stranickým kolegům.

Již samotné zvolení exekutivního činitele ve všelidovém hlasování představuje onen druh minimálního konsensu, který frakcemi ovládané indické parlamenty bohužel nikdy nedokázaly kultivovat. Bezpochyby bude nutné, aby prezident dosáhl kompromisu se svým zákonodárným sborem, ale obecný souhlas získaný lidovým hlasováním zahrnuje alespoň nějakou širší shodu na pozadí platformy, na níž prezident založil svou volební kampaň.

Žádná kouzelná kulka pochopitelně nesprovodí ze světa síly, jež rozdělují Indii. Alespoň některé neduhy současného parlamentního systému, jako jsou přeběhlictví, stranické frakcionářství, vrozená politická nestabilita nebo ochromující koaliční politika, lze minimalizovat, ne-li přímo eliminovat přijetím modelu prezidentské demokracie s dominantním výkonným představitelem. Přijetím takového systému by Indové neměli co ztratit - s výjimkou korupce a chaosu v dnešním zdiskreditovaném parlamentu.