DILLÍ – V době, kdy svět čeká na zahájení olympijských her v Pekingu, si mnozí lidé kladou otázku, zda se toto velké čínské zviditelnění stane zároveň příležitostí, aby Čína sesadila Spojené státy z čela žebříčku zemí s největším počtem medailí. Všeobecně se předpokládá, že obětaví čínští sportovci mohou dosáhnout na desítky zlatých a stříbrných medailí. Ať už však USA předběhnou, nebo ne, jedna věc je jistá: Indie jakožto čínský soused a regionální geopolitický soupeř bude moci hovořit o štěstí, pokud získá medaili jedinou.

Mezinárodní sport je samozřejmě projevem národního šovinismu jinými prostředky. Na jisté úrovni všichni předstíráme, že olympiádu sledujeme, abychom obdivovali lidského sportovního ducha. Nikdo z nás však nemůže popřít, že ho přitahují i vlajky, pod nimiž sportovci soutěží, hymny pro vítěze a vposledku také žebříček, který se nedá ignorovat a jenž bývá pravidelně aktualizován – žebříček s výčtem zlatých, stříbrných a bronzových medailí získaných jednotlivými zeměmi, tedy jakási skutečná tabule cti olympijských her.

Každý Ind, který sleduje olympiádu, se při čtení každodenního seznamu medailistů jen smutně krčí; jeho oči kloužou po desítkách velkých i malých národů a pak se případně rozsvítí nad osamoceným indickým bronzem z tenisu nebo zápasu. Ještě horší je, že všichni známe to zahanbení, když musíme den co den čekat, kdy se Indie na žebříčku vůbec objeví, zatímco země stokrát menší než my sklízejí zlato za zlatem a indičtí sportovci bývají jen tu a tam zmiňováni mezi „ostatními účastníky“.

My Indové si rádi myslíme, že se naši lidé dokážou v jakémkoliv oboru vyrovnat nejlepším na světě: náš Kálidása se může měřit s jejich Shakespearem, náš Rámánudžan s jejich Einsteinem, náš Bollywood s jejich Hollywoodem a v dnešní době i náš Infosys s jejich Microsoftem. Ve sportu je to však úplně něco jiného.

Naši hráči kriketu nemají daleko k tomu, aby byli pokládáni za nejlepší na světě, jenže kriket není olympijský sport. Naším jediným mistrem světa v kterékoliv sportovní disciplíně je šachový velmistr Višvánáthán Ánand – šachy jsou však rovněž neolympijským sportem, kde nezáleží na síle svalů, nýbrž myšlení. Indická olympijská bilance zkrátka postupně uvadá.

Jediná disciplína, ve které jsme si od roku 1920 zvykli získávat zlaté medaile, je pozemní hokej, avšak ani zde nám na posledních olympijských hrách pšenka nekvetla, protože naši hráči na umělé trávě klopýtali. Letos indičtí pozemní hokejisté na hry vůbec nepostoupili. Všude tam, kde je zapotřebí obyčejná lidská zdatnost – běhy, skoky, plavání, vzpírání, hody –, na to Indové zkrátka nemají.

Indická královna krásy Madhu Sapreová se jednou stala nechtěnou obětí tohoto národního zahanbení z naší sportovní bezvýznamnosti. V roce 1992 jí nespravedlivě upřeli titul Miss World kvůli odpovědi na otázku v posledním kole: „Kdybyste se stala ve své zemi panovnicí, co byste udělala jako první?“ Její odpověď – „Postavila bych sportovní stadion.“ – pokládali porotci za hloupou a nakonec jí téměř jistou korunku (Sapreová byla drtivou favoritkou) nepřiznali. Její replika možná nebyla z nejbystřejších, avšak kdyby byli porotci tušili, jak zoufale Indové touží po sportovním úspěchu, pochopili by, že vyjádření priorit indické krásky nebylo až tak absurdní.

Proč indičtí sportovci podávají tak špatné výkony? Vysvětlení jsou různá, od antropologických až po bezmála rasistická: Indové nemají správné geny, postavu, energii, podnebí, prostě cokoliv. Pak jsou zde strukturální a infrastrukturální vysvětlení: nedostatek tréninkových center, tělocvičen, atletických drah, vybavení, finančních prostředků.

Tvrdí se, že jsme rozvojová země; naše oči a nohy koneckonců nesoupeří jen s očima a nohama soupeřů a soupeřek, ale i s jejich trenérem, s jejich tretrami, s jejich ergodynamickou kombinézou, s jejich titanovým lukem. Toto ospravedlnění však pokulhává: jiné rozvojové země od Jamajky po Etiopii pravidelně zažívají medailovou žeň.

Další lidé argumentují tím, že naše základna talentů není ve skutečnosti miliardová, jelikož provozovat sport si mohou dovolit jen zámožní lidé a příslušníci středních vrstev, což je možná 300 milionů osob. I to je však širší základna než u stovky zemí, které si na olympijských hrách vedou lépe než Indie. Na druhé straně zde neexistuje velká motivace k úspěchu; léta sebeobětování a dřiny, která jsou zapotřebí k tomu, aby se člověk stal špičkovým světovým sportovcem, jednoduše nejsou realistickou možností pro Inda, který potřebuje vydělávat na živobytí, a sponzorů je v Indii málo a jsou roztroušení (a navíc všichni investují sponzorské peníze do kriketu).

A konečně je zde obvyklý indický problém: řídicí sportovní orgány a vládní úřady jsou zamořeny klientelismem a zápecnictvím bossů, kteří se více zajímají o ochranu vlastního písečku (a užívají si placené dovolené na sportovních akcích) než o podporu sportovců. Vzhledem ke všem těmto faktorům je prý nezdar na olympiádě zakódován v naší národní DNA.

Úspěch a neúspěch však stále závisí na konkrétním sportovci. Indické geny v rozvojové zemi nebránily Vijayi Singhovi, aby z Fidži soupeřil s Tigerem Woodsem o titul nejlepšího golfisty světa. A pokud mohou být Indové lepší než bílí i černí sportovci na kriketovém hřišti, proč je nemohou porážet na olympijském stadionu?

Nově globalizovaná Indie se už v této globální soutěži nemůže spokojit s průměrností. Pro zemi, kde žijí prvotřídní počítačoví analytici, matematikové, vědci v biotechnologických oborech, filmaři a romanopisci, je vyniknutí ve sportu poslední nepokořenou metou. Rok 2008 se však ještě nestane rokem, kdy bude této mety dosaženo.