NOVÉ DILLÍ – Zatímco izraelská letadla a tanky si v Gaze vybírají krutou daň, indičtí lídři a strategičtí myslitelé sledují dění s neobvyklou mírou zájmu – a s jistým pochopením.

Indická vláda se, není divu, připojila ke zbytku světa s výzvou k ukončení vojenského zásahu, ale kritika Izraele je tlumená. Vždyť zatímco Izrael opětovně dokládá své odhodlání skoncovat s útoky proti civilistům ze strany militantů působících na Hamásem ovládaném území, mnozí lidé v Indii, stále zachváceni děsem z listopadových útoků v Bombaji, si kladou otázku: proč nemůžeme udělat totéž?

Pokušení identifikovat se s Izraelem u mnoha Indů zesílilo, když teroristé obsadili bombajské Židovské centrum (dům vyznavačů Chabad Lubavič) a když Indové začali bolestivě poznávat, že Indie a Izrael mají mnoho společných nepřátel. Indie, země se 150 miliony obyvatel muslimského vyznání, je už dlouho zastáncem palestinské věci a zůstává neochvějně věrná nezávislému palestinskému státu. Bombajské útoky ale potvrdily, co začalo být v posledních letech zjevné: síly globálního islamistického teroru si Indy připsaly na seznam zlořečených „Židů a křižáků“, jež mají na mušce.

Právě tak jako je Izrael často ostřelován raketami odpalovanými přes hranici s Gazou, postihly Indii opakované útoky vrahů vycvičených, vybavených, financovaných a řízených živly usazenými v sousedním Pákistánu. Když tisková mluvčí prezidenta George W. Bushe přirovnala příslušníky Hamásu k bombajským zabijákům, její výroky masově kolovaly Indií.

Tady však paralely končí. Izrael je malý stát žijící v neustálém stavu obležení a je mimořádně bezpečnostně uvědomělý a obklopený nepřátelskými silami, kdežto Indie je jednak obrovská země s neblaze proslulými pórovitými hranicemi, jednak otevřená společnost známá svými laxními a nevzrušenými způsoby.

Zatímco neoblomnost Izraele mnozí považují za jeho stěžejní vlastnost, Indii její vlastní občané pokládají za poddajný stát, jehož skulinami snadno pronikají odhodlaní teroristé. Zatímco Izrael proslul vykonáváním zarputilé odvety za každý útok na jeho půdu, Indie s otupujícím stoicismem přestála nekonečnou řadu bombových výbuchů, včetně přinejmenším šesti vážných útoků na různých místech země jen v roce 2008. V Indii si terorismus vyžádal víc životů než v kterékoli jiné zemi na světě kromě Iráku, a přesto se zdá, že s tím Indie na rozdíl od Izraele nedokáže nic dělat.

Navíc zatímco úhlavním nepřítelem Izraele je dnes Hamás, Indie stojí před záplavou teroristických organizací – Laškar-e-tajba, Džajš-e-Muhammad, Džamaát-ad-dawa a dalšími. Jenže zatímco Hamás působí z Gazy bez mezinárodního uznání (jeho legitimitu zpochybňuje i palestinská samospráva), trýznitelé Indie působí z Pákistánu, svrchovaného člena Organizace spojených národů. A v tom je celý rozdíl.

Hamás není s to oplatit Izraeli vzdušné ani pozemní útoky stejnou mincí, kdežto indický útok na pákistánské území, byť třeba zaměřený na teroristické základny a výcvikové tábory, by vyvolal bleskovou odplatu pákistánské armády. Izrael si může diktovat podmínky svého vojenského vpádu a ukončit jej dle libosti, kdežto jiskra indické armády by okamžitě zažehla válku s dobře vyzbrojeným sousedem, kterou by ani jedna ze stran nemohla vyhrát. A v posledku by úvahy Indie o využití izraelského scénáře stejně překazila jedna mrazivá skutečnost: země, která nad teroristickými útoky na Indii mhouří oko, pokud je přímo nepodněcuje, je jaderná mocnost.

Indie tedy předložila mezinárodnímu společenství důkazy, že bombajské útoky byly naplánovány v Pákistánu a spáchány pákistánskými občany, kteří během operace udržovali kontakt s naváděči v Pákistánu. Přestože indická vláda krátce doufala, že snad tyto důkazy slabé civilní vládě Pákistánu poskytnou možnost zkrotit ve své společnosti zhoubné živly, reakci pákistánských úřadů charakterizovalo zapírání.

Nikdo ovšem nepochybuje o tom, že všemocná pákistánská rozvědka v posledních dvou desetiletích vytvářela a podporovala teroristické organizace jako prostředek pákistánské politiky v Afghánistánu a v Indii. Když na indickou ambasádu v Kábulu loni v červenci zaútočil sebevražedný atentátník, zdroje amerických tajných služeb odhalily nejen to, že za útokem stála pákistánská rozvědka ISI, ale také to, že se mnoho nenamáhala za sebou zametat stopy. ISI si velice dobře uvědomovala, že Indie s Pákistánem nevstoupí do války, aby smrt příslušníků svého diplomatického sboru pomstila.

Indie opravdu ví, že válkou by ničeho nedosáhla. Ostatně teroristé chtějí právě válku – dění, které by všechny Pákistánce sjednotilo pod společným praporem a pákistánské armádě posloužilo jako záminka k ústupu od nepopulárního boje proti Tálibánu a al-Káidě na západě země a k přesunu na důvěrně známou indickou hranici na východě. Indická vláda nemá důvod nahrávat těm, komu jde právě o tento cíl.

Když však Indové sledují, jak Izrael útočí na svého nepřítele, zabíjí ty, kdo jej ostřelovali raketami, a likviduje velkou část míst, z nichž se tyto rakety odpalovaly, někteří se nemohou ubránit touze moci něco podobného uskutečnit v Pákistánu. Indie si ovšem uvědomuje, že kolaterální škody by byly příliš vysoké, ztráty na lidských životech nepřijatelné a nebezpečí, že se konflikt utrhne ze řetězu, příliš vážné, než aby o takové možnosti uvažovala. Indové proto vkládají naděje do mezinárodní diplomacie a se špatně skrývanou nenaplněnou touhou sledují, jak Izrael provádí něco, co by si oni sami nikdy nemohli dovolit.