Ve sporech kolem Iráku a Íránu bezmála zanikla významná iniciativa týkající se třetí země začínající na „I“: Indie. Kongres Spojených států bude v průběhu letošního roku pravděpodobně hlasovat o „Iniciativě o civilní jaderné spolupráci mezi USA a Indií“, kterou prezident Bush podepsal během březnové návštěvy Dillí.

Tato dohoda připravuje půdu pro americký vývoz jaderných technologií a materiálů, které budou použity v rámci indického civilního jaderného programu. Indie se výměnou za to zavázala, že zpřístupní mezinárodním inspekcím 14 ze svých dvaadvaceti existujících a plánovaných jaderných reaktorů, jakož i všechny civilní reaktory budoucí.

Dohoda má význam nejméně ze dvou důvodů. Za prvé symbolizuje navázání nového geopolitického vztahu mezi dvěma největšími demokraciemi na světě, které během studené války častokrát stály na opačných stranách. Takový vývoj může mít historický význam, pokud nepovede k pouhému prohloubení americko-indických styků na technické a ekonomické úrovni, ale posílí rovněž schopnost obou zemí potýkat se s regionálními i globálními problémy, od šíření jaderných zbraní až po klimatické změny.

Navrhovaná dohoda mezi USA a Indií však na sebe váže pozornost i z druhého, mnohem rozporuplnějšího důvodu: z obav, že by mohla oslabit, nikoliv podpořit úsilí o zabránění dalšímu celosvětovému rozšíření jaderných zbraní. Kritikové připomínají, že dohoda podkopává Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) tím, že připouští, aby se Indie nasytila (díky přístupu k jadernému palivu a technologiím) a koza (jaderné zbraně) zůstala celá. Odpůrci dále tvrdí, že dohoda vytváří dvojí metr, podle něhož smějí jadernými zbraněmi disponovat pouze některé země.

Abychom byli spravedliví, kritikové mají přinejmenším částečně pravdu. Skutečně zde funguje dvojí metr. Na tom však není vůbec nic nového. Přibližně čtyřicet let stará NPT je rovněž založena na dvojím metru, poněvadž dává právo disponovat jadernými zbraněmi (byť není definováno, na jak dlouho) pouze pěti zemím – Číně, Francii, Rusku, Spojeným státům a Velké Británii.

Navíc se svět podle všeho smířil s realitou, že jadernými zbraněmi disponují také další tři země – Izrael, Indie a Pákistán. Kritikové navrhované dohody mezi USA a Indií se však mýlí v poukazování na skutečnost, že podobný dvojí metr je v případě Indie nesprávný, protože otevírá cestu k vývoji jaderných zbraní i zemím, jako jsou Severní Korea nebo Írán.

Ne všechny země jsou ovšem stejné. Indie je demokracií. Průhlednost a vláda zákona jsou zde normou a indická vláda dělá vše, co je v jejich silách, aby potírala terorismus. Neexistuje jediný důvod věřit, že Indie bude podporovat rozšíření jaderného paliva, technologií či zbraní na jakýkoliv třetí subjekt či stát; naopak je odhodlána této možnosti zabránit.

O Severní Koreji ani o Íránu to neplatí. Prvně jmenovaná země je nejizolovanější, nejtyranštější a nejmilitarizovanější společností na světě, nadto s dlouhou historií nezodpovědného vývozu nebezpečných technologií. Írán zase oficiálně nabízí podporu teroristům a jeho prezident veřejně vyhrožuje, že zničí Izrael. Svět má dobrý důvod být mnohem méně tolerantní k počínání Severní Koreje nebo Íránu v oblasti jaderných zbraní a odmítnout jejich výzvy, aby s nimi bylo zacházeno stejně jako s Indií.

Obsahuje-li navrhovaná americko-indická dohoda nějaké riziko, pak je to možnost, že by Severní Korea nebo Írán mohly dospět k závěru, že je jen otázkou času, než svět začne jejich jaderný status akceptovat. USA a další země je musí z tohoto omylu vyvést.

Zdá se, že Severní Korea tento vzkaz pochopila; nebyli jsme z její strany svědky žádné jaderné zkoušky, ačkoliv je pravděpodobné, že je schopna ji uskutečnit. Čína – tato tranzitní země pro vše, co proudí do Severní Koreje a zpět – chápe, že kdyby Pchjongjang tuto červenou čáru překročil, riskoval by americkou vojenskou odplatu a možná by přiměl Japonsko či Jižní Koreu (případně obě země) k přehodnocení politiky jaderných zbraní. Žádný z těchto výsledků není ve strategickém zájmu Číny.

Bohužel neexistuje žádný stát, který by ze své pozice mohl ovlivňovat Írán do takové míry, do jaké může Čína ovlivňovat Severní Koreu. Situaci ještě více ztěžuje skutečnost, že ceny ropy jsou již nyní na rekordně vysoké úrovni a že americké pozemní síly mají plné ruce práce v Iráku, což snižuje věrohodnost amerických vojenských hrozeb Íránu.

Od vedoucích íránských představitelů by však bylo nemoudré, kdyby dál bezuzdně prosazovali jaderný program a brali na lehkou váhu možnost americké vojenské intervence. Zbývá dodat, že preventivní úder USA na íránská jaderná zařízení není v zájmu žádné z obou zemí. Riziko ztrát na životech, íránské odplaty a globálního ekonomického rozvratu je vysoké.

Pro obě země – a ovšem pro celý svět – by bylo výhodnější diplomatické řešení, v jehož rámci by Írán přistoupil na přísné omezení veškeré činnosti směřující k nezávislému obohacování uranu, kterou je schopen provádět, a souhlasil by se zpřístupněním všech svých jaderných zařízení nesmírně všetečným mezinárodním inspekcím výměnou za ekonomické výhody a bezpečnostní záruky. Ještě lepší by bylo, kdyby se Írán pro elektrickou energii vyráběnou z uranu obracel na Rusko nebo na Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. A bude-li to pro uzavření dohody zapotřebí, měly by být zorganizovány přímé americko-íránské rozhovory.

To, co se děje mezi USA a Indií, íránské kalkulace nikterak neovlivní. Strategii Íránu bude utvářet spíše domácí politika, schopnost mezinárodního společenství vytvořit jednotnou frontu a ochota USA předložit na pozadí možných sankcí a potenciálních vojenských úderů v případě nezdaru diplomatického řešení také rozumnou diplomatickou nabídku. V sázce už snad ani nemůže být více. Starosti by nám všem měl dělat Írán, nikoliv Indie.