Ve dnech 14. až 16. července se sejdou samozvaný pákistánský prezident generál Pervéz Mušaraf a indický zvolený premiér Atal Behari Vádžpají. Schůzka proběhne ve městě Ágra, kde se nachází světoznámý památník lásky Tádž Mahal, který dali v 17. století vystavět Mogulové. Toto setkání má ztišit napětí, které mezi Indií a Pákistánem vře už delší dobu a které je o to nebezpečnější, že obě země jsou dnes jadernými mocnostmi.

Na celém subkontinentu schůzka pochopitelně vyvolala naději a horečnou diskusi. Po vojenském vpádu Pákistánu v květnu a červnu roku 1999 přes „kontrolní linii“ (de facto mezinárodní hranicí ve státě Jammú a Kašmír, o který se vedou spory) u města Kargil, se vztahy mezi oběma státy dostaly na nejnižší úroveň za posledních několik desítek let.

Pákistán zahájil své nešťastné vojenské dobrodružství ve snaze rozdmýchat slábnoucí etnicky i nábožensky podloženou vzpouru místních obyvatel, která pustoší indickou část Kašmíru už od roku 1989. Vpád přišel nedlouho po velmi propagovaném indickém pokusu zlepšit vztahy s Pákistánem v únoru roku 1999, kdy premiér Vadžpají navštívil Pákistán během slavnosti zahájení provozu nové autobusové linky.

Kargilské fiasko skončilo ve chvíli, kdy byl Pákistán pod mezinárodním tlakem donucen stáhnout své jednotky z oblasti. Generál Mušaraf, který se chopil moci po puči v říjnu 1999, se snažil napravit jméno Pákistánu návrhem, že s Indií bude jednat „kdekoli a kdykoli“. Indii však její ukřivděná nevina až donedávna bránila přijmout takovou nabídku a názor změnila až poté, co Pákistán přestal podporovat kašmírské povstalce.

Kašmír je jablkem sváru obou zemí už od rozdělení Britské Indie, kdy na indický trůn nastoupil hinduistický panovník mahárádža Hari Singh, aby vládl převážně muslimskému obyvatelstvu. Pákistán, který vznikl proto, aby se stál domovem muslimů z celé jižní Asie, proti tomuto nastoupení na trůn protestoval a přivodil první z celkem tří indicko-pákistánských válek o stát Kašmír. (Během čtvrté války, která se odehrála v roce 1971, se v Kašmíru nebojovalo.)

Válka v letech 1947-48 a následná intervence OSN vedly k rozdělení země, přičemž Indii zůstaly přibližně dvě třetiny Kašmíru a zbývající třetina připadla Pákistánu. Každá strana ale přitom veřejně trvá na tom, že má legitimní nárok na celý stát. Od roku 1989 si nepokoje v Kašmíru vyžádaly na padesát tisíc lidských životů. Důsledkem toho je, že indicko-pákistánský spor o Kašmír má teď ještě třetí stranu: Kašmírce. Čistě bilaterální urovnání sporu tak už nemusí být jen v rukou Indie a Pákistánu.

Co (pokud vůbec něco) vyjde najevo v Ágře? Prezident Mušaraf i premiér Vádžpají se uchýlili ke vznešené rétorice o tom, jak je důležité nastolit mír. Ušlechtilé pocity mír do Kašmíru nevrátí. Ovšem dosáhnout něčeho víc než jen slov bude nesmírně těžké, neboť Mušaraf i Vádžpají mají svázané ruce.

Mušaraf, který se letos v červnu pomazal na prezidenta, když do té doby zastával funkci „generálního ředitele“ svého převratu, čelí velkému počtu nepřátelských seskupení, k nimž patří celá řada náboženských organizací a politických stran, které v Pákistánu od 80. let minulého století vznikaly. Tyto skupiny zesílily pod vedením vojenského diktátora generála Mohammeda Zia-ul-Haqa během sovětské války v Afghánistánu. Mnohé z nich jsou vytrvale nenávistné vůči Indii a spřádají fantastické představy o tom, jak ji roztrhají na kusy.

Prezident Mušaraf musí kromě toho řešit skepsi uvnitř jeho vlastní armády, která má z podporování a podněcování nepřátelství vůči Indii velký prospěch. A nakonec bude také možná muset přitáhnout uzdu pákistánské meziarmádní zpravodajské službě, kontrašpionážní a výzvědné organizaci, jež má pod kontrolou tajné pákistánské operace v Indií ovládané části Kašmíru.

Indický ministerský předseda Vádžpají, který, pravda, má legitimitu získanou volbami, však také nemá neomezené možnosti. Balancuje na vratké parlamentní koalici zhruba dvaceti rozhádaných politických stran. Udržet soudržnost mezi stranami jeho koalice musí být deprimující úkol. Musí navíc přesvědčit nepřátelské frakce své vlastní strany Bharatíja Janata a dalších spojeneckých organizací, jako je hindská nacionalistická strana Raštríja Swajam Sevak Sangh, že zlepšení vztahů s Pákistánem je v zájmu Indie.

Musí se také připravit na výstupy, které mu přichystá opoziční Kongresová strana, která je proslavená svou nevypočitatelností. Taková zápalná směs by ochromila politický postřeh každého vůdce národa, který by inicioval jednání s historickým soupeřem národa číslo jedna. Vádžpají je ale ještě v mnohem větších potížích, poněvadž aby mohlo dojít k pokroku ve vztazích s Pákistánem, musí vyhovět ostrým požadavkům kašmírské proseparatistické Všestranické konference Hurrijat (APHC).

Váha vzájemných historických křivd (skutečných i fiktivních), různost a neslučitelnost občanských hlasů, kterým oba vůdci musí vyhovět, a ožehavost kašmírské otázky dávají tušit, že tento summit přinese přinejlepším zahájení procesu konzultací a dialogů. Očekávat zásadnější průlom ve věci Kašmíru by bylo bláhové.

Nejlepším možným výsledkem chystané schůzky by bylo, kdyby se Pákistán zavázal omezit oficiální i neoficiální podporu různých vzbouřeneckých skupin v části Kašmíru spravované Indií výměnou za odchod indických jednotek a rozšířený dialog mezi Dillí a APHC. Dodržování podmínek takové dohody by sledovali nevládní pozorovatelé z neutrálních zemí. Podobné východisko sice těžko spor v Kašmíru vyřeší, může ale připravit půdu pro trvalejší smír a možná i trvalý mír.