BRUSEL – U mnoha záležitostí chybí EU soudržná strategie. Má jen útržkovité hospodářské politiky vůči Rusku, ctižádost stát se aktérem na Středním východě neprovází vhodná strategie a navzdory původně vůdčímu postavení ohledně Kjótského protokolu postrádá návazný program. A největší otázku ze všech – jak pěstovat vztahy s Čínou, Indií a dalšími giganty budoucnosti – tvůrci politik na úrovni EU prakticky přehlížejí.

Těmto záležitostem je teď třeba věnovat pozornost a EU by jako nedílnou součást své snahy najít nové globální strategie měla vítat kritiku své činnosti, ne se jí vyhýbat. Má-li EU zdvihnout zrak z vlastního dvorku k obzoru, musí najít soulad mezi různými názory, které napříč Evropou panují ohledně jejího místa ve světě a jejích hlavních zájmů. To znamená potřebu zabývat se těmi odstíny politického mínění, které Evropská komise a Evropský parlament považují za „euroskeptické“.

Naproti tomu samozřejmě působí fakt, že byrokracie EU se cítí nemilována a zneuznána. Mezi mnoha vysoce postavenými činiteli panuje bezmála zákopová kultura a strachují se, že rozdmýchávání plamenů odporu mezi evropskými voliči by jednou mohlo zhatit směřování evropské jednoty.

Euroskepticismus představuje vše, co se eurokratům protiví. Obávají se, že by politici a novináři oponující jejich strategiím užší politické a ekonomické unie ještě mohli obrátit veřejné mínění proti EU. S euroskeptickými politiky zvolenými do Evropského parlamentu se často jedná s opovržením, které si zaslepení věřící vyhrazují pro bezvěrce.

Je však směšné myslet si, že euroskeptici představují mlčící většinu, která by mohla povstat a EU zničit. Všeobecná podpora evropského projektu za posledních 25 let sotvakdy klopýtla a poslední dobou dokonce začala sílit.

Na počátku 80. let, kdy Evropa znejistěla a módním slovem médií byla „euroskleróza“, v průzkumech Eurobarometru považovalo členství za přínos pro jejich zemi 50% respondentů. Za negativní označilo důsledky kolem 19% dotazovaných a zbytek nevěděl. Dnes se všeobecná podpora EU drží na 57% a podíl nespokojených klesl na 15%.

V současnosti neexistuje země, kde by euroskeptici tvořili většinu, a široce rozšířený dojem, že se občané v západní i ve východní Evropě obracejí k EU zády, je mylný. Skutečnost je taková, že ačkoliv snad voliči považují EU za vzdálenou, většina z nich uznává nezbytnost evropské jednoty ve světě, kde jí co nevidět začnou šlapat na paty Čína, Indie a další rychle se rozvíjející země.

Uklidněni touto mohutnou vlnou podpory by eurokraté měli tříbit mnohem pluralitnější přístup k tvorbě evropských politik a k evropské debatě. Komise by měla organizovat veřejné debaty, jež dají oponujícím hlasům rovnocennou váhu. Eurokraté musí pochopit, že euroskepticismus je z podstaty zdravý, protože vyvolává bližší přezkum politických možností, které se Evropě nabízejí, a tím zvyšuje angažovanost obyčejných lidí v procesu tvorby politik EU. Větší angažovanost zase rychle vede k lepšímu pochopení otázek, jež jsou ve hře, a důvodů, proč byly přijaty některé politiky, které zpochybňují, anebo přímo potlačují svrchované pravomoci jednotlivých zemí.

Už celé půlstoletí se evropští zastánci sjednocování dožadují slepého přijímání svých snah. Tento požadavek je třeba opustit. Vznik fungujícího politického systému napříč EU si sice zřejmě vyžádá několik generací, ale prvním krokem, který EU musí udělat, je povzbudit lidi, aby vyjadřovali své názory, ať už je to jakkoli nepříjemné.