MILÁN – Debata o finanční regulaci vstupuje po celém světě do kritického bodu. Ve hře je spousta argumentů a návrhů, které si často konkurují – a tudíž u veřejnosti a v politice vyvolávají zmatky.

Jedním přístupem k opětovné finanční regulaci – opíraným o argumenty rozličné přesvědčivosti – je omezovat u finančních ústavů jejich velikost a pole působnosti. Někteří lidé tvrdí, že menší subjekty mohou zkrachovat, aniž by poškodily systém, takže daňovým poplatníkům ušetří náklady na sanaci. Jenže pokud se systémové riziko objevuje způsoby, jimž doposud plně nerozumíme, menší banky mohou zkrachovat všechny nebo se dostat do finanční tísně současně, čímž reálnou ekonomiku poškodí.

Druhým, žhavě diskutovaným argumentem je, že omezování velikosti a záběru bank má co do výkonnosti relativně nízké náklady. Toto tvrzení se používá jako opora třetího argumentu: velké instituce mají nevhodný politický vliv, a tak si „podchytávají“ své regulátory. Řečeno bez obalu, velké a ziskové finanční ústavy si najdou způsob, jak si zajistit regulatorní systém, který si přejí – systém připouštějící vysoce ziskovou obchodní superstrukturu, která překračuje meze požadavků na zajištění a usiluje o maximalizaci krátkodobých výnosů.

Druhým přístupem, na němž je v principu značná shoda, je omezovat dluhovou páku. Hlavní argument říká, že vysoká dluhová páka silně přispívá k systémovému riziku – podmínkám, za nichž se ceny aktiv pohybují značně souvztažným způsobem, a jakmile se objeví nesnáze, rychle se šíří. Dluhová páka také zčásti plyne z chybného vnímání rizika a chybného ocenění likvidity. Omezit dluhovou páku je žádoucí, ale ne natolik, aby se zvýšila cena kapitálu a investic.

Navíc jen málokdo by nesouhlasil s tím, že když se zvyšuje komplikovanost systému, násobí se mezery a asymetrie na poli informací, poznatků a odborných znalostí. Takové asymetrie mnoha způsoby postihují výkonnost trhu a v takovém prostředí jsou obzvlášť nebezpečné střety zájmů, protože vytvářejí pobídku ke zneužívání právě těchto výhod.

Jedním způsobem jak potenciální újmu omezit jsou nekompromisní požadavky na zveřejňování údajů. Anebo lze střety zájmů omezovat regulací pole působnosti finančních ústavů. Různými způsoby by se například oddělily správa, distribuce, upisování a sekuritizace aktiv a obchodování na vlastní účet. Tento přístup má tu výhodu navíc, že znemožňuje, aby se u téhož subjektu a v téže rozvaze pomotaly různé rizikové profily a jim odpovídající kapitálové požadavky.

Existují ještě další dva způsoby jak komplikovanost a asymetrie řešit. První, rozsáhle přijímaný v rozvojových zemích, tkví jednoduše v uvalení restrikcí na konkrétní produkty (například deriváty a hedžové fondy), s odůvodněním, že výhody ve smyslu předejití rizikům výrazně převažují nad náklady – menší dostupností kapitálu a redukovaným rozkládáním rizika. Další možností je pokusit se omezit informační mezery nebo jejich dopady regulací expertních znalostí a pobídek obklopujících ratingový proces (jehož selhání mělo závažné důsledky za nynější krize).

Na poněkud hlubší úrovni se veřejnou debatou obklopující krizi vinou dvě svářící se linie. První představuje názor opřený o představu „dokonalé bouře“: došlo k řadě pochybení, chybných odhadů, informačních asymetrií a komplikovaností, jakož i ke spoustě nekalostí, avšak účastníci trhu, regulátoři ani akademici si nikdy neuvědomili, že jejich společný účinek zapříčiní bezmála kolaps celého systému. Kritici této argumentace tvrdí, že sofistikovaní aktéři si systémové riziko uvědomovali, nedbali na něj a cynicky hráli hru, již pomohli rozehrát – v některých případech za enormní výdělek.

Zdá se, že dnes se všeobecně přijímá (často automaticky), že vláda by pro finanční soustavu měla vytvořit strukturu a pravidla, přičemž její účastníci by pak v tomto rámci usilovali o prosazování vlastních zájmů. Je-li rámec správný, systém bude správně fungovat. Břemeno nutnosti postarat se o kolektivní sociální zájem spočívající ve stabilitě, efektivitě a spravedlivosti systému nesou pravidla.

Jenže v komplikovaném systému, v němž se odborné znalosti, přehled a aktuální informace nekoncentrují na jediném místě a rozhodně ne ve vládních ani regulatorních kruzích, se spoléhání na takový rámec jeví jako nedostatečné a neuvážené. Navíc ignoruje význam důvěry. Lepším výchozím bodem je podle mého mínění pojem sdílené zodpovědnosti za stabilitu systému a jeho společenské přínosy – přičemž toto sdílení platí pro účastníky a regulátory.

Je zarážející, že ani jediný vysoce postavený manažer, pokud vím, nepředložil žádné podrobnosti ohledně toho, jak by bylo možné využít expertních znalostí jeho ústavu k dosažení kolektivní mety stability. Podezření, z něhož vyvěrá velká část současného hněvu veřejnosti, spočívá v tom, že tyto instituce, které ovlivnily formování právních i etických norem, by ke stabilitě mohly přispět nejen tím, že normy dodržují.

Finanční průmysl, regulátoři a političtí lídři musí vypěstovat společný smysl kolektivní zodpovědnosti za systém jako celek a jeho důsledky na zbytek hospodářství. Toto hodnotové uspořádání by mělo v branži hluboce zakořenit – a mělo by tedy přebít smlouvání nad regulacemi. Mělo by dostat přednost před úzkými vlastními zájmy či potenciálními zisky souvisejícími se zneužíváním informačního zvýhodnění. A mělo by se pokládat za dodatek k normám, pravidlům a mravům vážícím se k „běžným“ dobám.

Někteří lidé namítnou, že tato myšlenka se neosvědčí, jelikož jde proti nenasytné přirozenosti člověka. Jiné profese se však těmito hodnotami formovat nechají. V medicíně existuje obrovská a nepřemostitelná propast mezi odbornými znalostmi a informacemi lékařů a pacientů. Prostor pro zneužívání je enormní. Omezují jej profesní hodnoty, které se lékařům vštěpují v celém průběhu studií a upevňují tichou formou kolegiálního hodnocení.

Takový posun hodnot a implicitního modelu, jenž definuje role aktérů, si sám o sobě s výzvou systémového rizika rozhodně neporadí. Převrtání pravidel také ne. Vezme-li se však vážně, mohl by přispět k vytvoření setrvalé připomínky důležitosti finančního sektoru pro obecnější prosperitu hospodářství. Dokonce by možná mohl pomoci začít znovu budovat důvěru.