Thursday, October 30, 2014
9

V Evropu nevěříme

MADRID – Kritikové Evropské unie už desítky let mluví o demokratickém deficitu. Nikdy jsem tuto výtku vůči EU a jejím institucím nepřijímala, ale vidím uvnitř unie nový a nebezpečný deficit – deficit důvěry, a to jak mezi vládami, tak i mezi občany různých členských zemí. Kdyby dnešní eurobankovky obsahovaly podobně jako dolary motto, mohlo by docela dobře znít: „V Evropu nevěříme.“

Tento nedostatek důvěry přivedl eurozónu na pokraj vnitřního zhroucení a zpochybňuje samotnou budoucnost evropské jednoty. Oblouk dějin EU jako by se skláněl ke katastrofě – právě k takové periodické evropské katastrofě, jakým měla integrace bránit. Jakkoliv to může znít nabubřele, rozpad eura a zmatek, který by zachvátil evropský projekt, nemluvě o celosvětových důsledcích, by znamenal srovnatelnou devastaci.

Deficitem evropské důvěry a důvěryhodnosti se však zabývá jen málo oficiálních prohlášení, natožpak politik. Současná krize obnažila původní mezery a prohlubující se praskliny v dohodě mezi evropskými občany a institucemi EU, mezi evropským severem a jihem i mezi evropskými národy a evropskými elitami.

Skutečně se vynořila nebezpečná emocionální rozprava, která odráží – a přiživuje – nejhorší stereotypní představy o „líném jihu“ a „despotickém severu“. Je příznačné, že nejnovější průzkum Pewova ústavu odhalil na konci května jednoznačný názor na otázku, kteří Evropané pracují nejméně tvrdě: jsou to Jihoevropané, a zejména Řekové. Stejně tak předvolební průzkumy i volby samotné signalizují po celé Evropě vzestup populistů, přičemž supí chování finančních trhů pramení z cynické kalkulace, že EU postrádá prostředky k obnovení vlastní důvěryhodnosti.

Takový je koneckonců smysl evropské svěrací kazajky v podobě úsporných opatření, která brzdí růstové vyhlídky Evropy, a z ekonomického hlediska mají tudíž pramalý smysl. Konečným cílem úsporných opatření je totiž právě obnova důvěry – v případě severních Evropanů jde o důvěru, že peníze napumpované do problémových ekonomik nepřijdou nazmar, a mezi obyvateli států postižených bolestnými výdajovými škrty jde o důvěru, že se jejich úsilí stane předmětem uznání a podpory.

Píšu ze srdce problémového jihu, a proto mohu dosvědčit, že potřeba úsporných opatření byla leitmotivem vlády premiéra Mariana Rajoye – kurzem, který si v nedávných volbách získal otevřenou podporu obyvatel. Reformy španělských cajas (družstevních záložen), trhu práce, systému sociálních dávek a fungování španělských autonomních regionů figurují na nejvyšších příčkách národní agendy (byť bohužel pouze na naléhání Evropské komise a Německa).

Obnova důvěry a důvěryhodnosti však vyžaduje víc než jen disciplínu na jihu. Také severní Evropa musí dostát své části dohody. Zejména Německo musí připustit, že zdaleka není nevinnou obětí, ale že jeho ekonomika je největším příjemcem v eurozóně – a že je tomu tak už od zrodu eura. Z toho – a také z obráceného tvrzení, totiž že po kolapsu eura by Německo postihla hospodářská pohroma – vyplývá neopakovatelný závazek Německa euro udržet.

Německá kancléřka Angela Merkelová je už nějakou dobu oblíbeným terčem odpůrců úsporných opatření a je pochopitelné, že po několika měsících, kdy Německo pouze přihlíželo bolestné neschopnosti EU si vládnout, tato země zdráhavě – i když nedostatečně – přebírá zodpovědnost. Při pohledu kupředu, kde se stále zřetelněji rýsuje hrozba rozpadu, bude potřeba německého vedení ještě výraznější. Jakmile však krize pomine, stane se klíčovým prvkem obnovení důvěry institucionální reforma EU.

Údajný demokratický deficit EU je důsledkem „technokratického imperativu“, z něhož se stal v probíhajícím evropském dramatu oblíbený obětní beránek. Podle tohoto názoru byla evropská integrace pomýlená už od svého počátku před více než šedesáti lety, protože byla koncipována a rozvíjena jako projekt elit. Dokud však evropský projekt přinášel prosperitu, nikdo se neobtěžoval zpochybňovat jeho logický základ.

Dnes je však EU v otázce prosperity posledním referenčním měřítkem. Podle průzkumu Pewova ústavu je příznivé hodnocení EU téměř všude na minimálních hodnotách od roku 2007 – v České republice a ve Španělsku kleslo o 20 bodů, v Itálii o 19 bodů a v Polsku o 14 bodů.

Mají-li instituce EU získat zpět důvěru a důležitost, musí formulovat konkrétní politiku a přinášet výsledky v oblastech, které se přímo dotýkají zájmů občanů – nezaměstnanosti mladých lidí, městského plánování, zdravotnictví, biotechnologického výzkumu, úspor energie, dopravy a stárnutí. Všechna tato témata tvořila nedílnou součást ambiciózní Lisabonské strategie EU (která v roce 2000 slibovala, že do roku 2010 učiní z Evropy nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa), ale všechna záhy přebraly národní politické agendy. To napříště nesmíme dopustit.

Na ztroskotání eura není ve skutečnosti nic nevyhnutelného. Skličující obraz, který dnes Evropa vrhá do světa, neodpovídá realitě. Evropa má nejzdravější a nejvzdělanější populaci na světě, největší ekonomiku a obrovskou zásobárnu měkké síly, a to i díky své oddanosti lidským právům a demokratickým hodnotám.

Přesto Evropa čelí pohromě. Klíčem k posílení důvěry a důvěryhodnosti evropské sociální struktury může být docela dobře disciplína a morálka – na což severní Evropané neúnavně poukazují. Pokud však všichni Evropané nepřijmou zodpovědnost za záchranu eura – a s ním i EU –, je všechno ostatní jen plytká rétorika.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (9)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedMiguel de Arriba

    As Spanish, European and economist,I wish to express that distrust of my fellow speaking have created the politicians like her who not governed for and by the citizens, as it was required, but in favor of big business conglomerates.

    Corruption in the EU is enormous against citizens.

    There is a brutal transfer of money from the pockets of citizens to business accounts: privatization of basic services (education and health) and also slave labor conditions in favor of companies (temporary contracts that do not provide security and mini jobs undervalued).
    The iron law of wages of David Ricardo in full effect in the XXI century.

    The result was predictable and the impoverishment of Europe is a fact despite all the advances of humanity that should have produced the opposite effect leading a better life to most citizens.

    NOTE: In Spain the government, in his madness for favoring big companies (in this case the energy), intends to tax the Sun.
    I think that says it all ... by their deeds you shall know them!

  2. CommentedAndré Rebentisch

    "Germany, in particular, must acknowledge that, far from being an innocent victim, its economy is the eurozone’s biggest beneficiary"

    I can't see that. What we saw was a boom in other nations, not our own. We agreed on Maastricht but as a deal unfavourable to our own nation. Now we are asked to take unforeseeable liabilities again and my government is bullied as it insists on plugging the hole in the bucket (aka Austerity).

  3. CommentedKim Eakin

    Gosh, spoken like an eloquent BANKSTER. The problem has nothing to do with the financial elite subverting democratic institutions and raping the peasants, ummm....I mean taxpayers. What a complete misdirecting load of poo this article is. It is double talking banksters like Ana that have facilitated and absolutely assured the demise of the Euro and the Eurozone. Good job!! I suggest investing long in guillotine manufacturers.

  4. CommentedFlip Bibi

    It just seems to me that there is too many finger pointing going around. Had Governments been more resposable regarding their finances, these troubles would of not risen. If taxation evasion had not been too rampant in Greece, if Spain had not pushed for the Cajas to merge (or had they been asked to merge with greater care with survival in thought and not greatness). There are too many "ifs spreading around. Had Governments not caved in and granted all what Unions demanded, had laws been properly enforced, had Governments done what they are supposed to do, many of the European problems would not be around.
    I know that any form of austery measures are not pleasant, and represent only more suffering for the people, but this would of been avoided had people/politicians been more responsible for their actions. And I am sorry to say this, but many countries should sit down and study the steps that Germany has taken since after WWII. What did Germany do to become the power house it is now? There is something that others have failed to see. After their defeat in WWII, Germany endured hardships after hardships, but look at it now, their position is enviable by many. Germany can afford to call the shots while the rest of Europe can only afford to grumble and complain. Sometimes I wish that my country, Italy, had followed the German path to recovery.
    I hope that politicians can stop grumbling and complaining, and beging to focus on what is important: the people, the country, and Europe. Stop pointing fingers, because for every finger that is pointing forwards, there are three pointing backwards. My advise to politicians: Quit complaining and do what you should be doing to benefit my country and not your pocket.

  5. Commentedjuan carlos

    sorry, but the need for austerity (which in spain means austerity for the people but continued lavish spending for the political/corporate class) is not a course that gained explicit popular support in recent elections... that is simply false.
    nobody will gain trust in the european union if that kind of austerity is imposed, it's obvious.

  6. CommentedJohn Primm

    Well said, Madame Palacio and Mr.Murkherjee. Actions have consequences and each state must be responsible for its actions. Indeed Spain is just the latest to fall into the Socialist foolishness. History has shown that Socialism works for a period of time--until it runs out of other peoples money to spend. Thanks to Dame Thatcher for that quote. There are a number of reasons the EU will never succeed, starting with the outrageous bureaucrats in Belgium and ending with the understanding that a union of states cannot survive without trust. Trust can only be built when each party (ies) actually lives up to the ideal. I do not see that happening in Europe.

  7. CommentedProcyon Mukherjee

    Ana Palacio has said it right, but the responsibility starts from home. The Spanish profligacy, as some point out, in the last eight years is short of the worst socialist regime, doling Billions of Euros to a populace almost freely, thus increasing the moral hazard. Going by the recently disclosed statistics, the list of favors include a completely free health care system, the one of its kind in the whole world, almost three years of unemployment benefits, an infrastructure that takes bullet trains to remote villages and towns, and thousands of public companies that have gone bankrupt; even the number of town halls is four times that of Germany and the number of provincial councils dwarf any European nation’s numbers. The switch from permanent employment to temporary, which became the norm, has done the maximum damage, where employers reaped the benefit at the cost of the workers. Infrastructure development, which is supposed to create further investment avenues, ended up creating mountains of debt on an already pathetic national balance sheet.

    Responsibility and morality should start from home.

    Procyon Mukherjee

      Portrait of Ana Palacio

      CommentedAna Palacio

      I totally agree with you and the idea that responsibility starts from home. In fact, the previous version of the article had that element developed to a great extent, but was later revised due to word limit considerations.

  8. CommentedZsolt Hermann

    The thing is that we never had trust. Our basic human nature is subjective, we only trust ourselves, we make all calculations for self benefit/profit, when we make alliances, unions we do it as long we ourselves benefit from it.
    This is how the EU was formed as well, identifying common profit, forming an alliance against someone else - the Asian and US markets, only making short term calculation completely unprepared for a time when growth, and prosperity might run out.
    Thus now two things happened:
    1. The "constant growth", prosperity exhausted itself since our economic model of constant quantitative growth is unsustainable. So there is no extra income to sweeten to initial shaky foundations of individual, subjective elements connecting for common profit, as long as there is profit accumulation.
    2. In the meantime we evolved into a global, interconnected, interdependent network. Even if the present union does not work and everybody resigned to imminent collapse, on the other hand all the signs, daily events are showing that we cannot exist without connections, no individual or nation is capable of sustaining itself, and thus a collapse would hurt everybody tremendously from Greece to Germany.
    So now we get to the point of trust. In order to create a truly working union, a supra-national collaboration of nations, cultures, traditions, above their differences we have to leave behind what separates us, we have to get out of our subjective, self-calculating boxes and form a mutual, shared space where we can work together, create new institutions, systems that govern us, supply our needs in a mutual, equal fashion, according to everybody's honest and transparent contribution to the common whole.
    This is the only natural way of making our global, integral system work without trickery, coercion building a sustainable future.
    And this can only work based on a global, integral education program, information share for everybody, without the interference of populist politicians and the media trying to exploit the situation for their own good, so people understand it is in their best interest to build such a new system that is fundamentally different from the present one.

Featured