9

V Evropu nevěříme

MADRID – Kritikové Evropské unie už desítky let mluví o demokratickém deficitu. Nikdy jsem tuto výtku vůči EU a jejím institucím nepřijímala, ale vidím uvnitř unie nový a nebezpečný deficit – deficit důvěry, a to jak mezi vládami, tak i mezi občany různých členských zemí. Kdyby dnešní eurobankovky obsahovaly podobně jako dolary motto, mohlo by docela dobře znít: „V Evropu nevěříme.“

Tento nedostatek důvěry přivedl eurozónu na pokraj vnitřního zhroucení a zpochybňuje samotnou budoucnost evropské jednoty. Oblouk dějin EU jako by se skláněl ke katastrofě – právě k takové periodické evropské katastrofě, jakým měla integrace bránit. Jakkoliv to může znít nabubřele, rozpad eura a zmatek, který by zachvátil evropský projekt, nemluvě o celosvětových důsledcích, by znamenal srovnatelnou devastaci.

Deficitem evropské důvěry a důvěryhodnosti se však zabývá jen málo oficiálních prohlášení, natožpak politik. Současná krize obnažila původní mezery a prohlubující se praskliny v dohodě mezi evropskými občany a institucemi EU, mezi evropským severem a jihem i mezi evropskými národy a evropskými elitami.

Skutečně se vynořila nebezpečná emocionální rozprava, která odráží – a přiživuje – nejhorší stereotypní představy o „líném jihu“ a „despotickém severu“. Je příznačné, že nejnovější průzkum Pewova ústavu odhalil na konci května jednoznačný názor na otázku, kteří Evropané pracují nejméně tvrdě: jsou to Jihoevropané, a zejména Řekové. Stejně tak předvolební průzkumy i volby samotné signalizují po celé Evropě vzestup populistů, přičemž supí chování finančních trhů pramení z cynické kalkulace, že EU postrádá prostředky k obnovení vlastní důvěryhodnosti.

Takový je koneckonců smysl evropské svěrací kazajky v podobě úsporných opatření, která brzdí růstové vyhlídky Evropy, a z ekonomického hlediska mají tudíž pramalý smysl. Konečným cílem úsporných opatření je totiž právě obnova důvěry – v případě severních Evropanů jde o důvěru, že peníze napumpované do problémových ekonomik nepřijdou nazmar, a mezi obyvateli států postižených bolestnými výdajovými škrty jde o důvěru, že se jejich úsilí stane předmětem uznání a podpory.

Píšu ze srdce problémového jihu, a proto mohu dosvědčit, že potřeba úsporných opatření byla leitmotivem vlády premiéra Mariana Rajoye – kurzem, který si v nedávných volbách získal otevřenou podporu obyvatel. Reformy španělských cajas (družstevních záložen), trhu práce, systému sociálních dávek a fungování španělských autonomních regionů figurují na nejvyšších příčkách národní agendy (byť bohužel pouze na naléhání Evropské komise a Německa).

Obnova důvěry a důvěryhodnosti však vyžaduje víc než jen disciplínu na jihu. Také severní Evropa musí dostát své části dohody. Zejména Německo musí připustit, že zdaleka není nevinnou obětí, ale že jeho ekonomika je největším příjemcem v eurozóně – a že je tomu tak už od zrodu eura. Z toho – a také z obráceného tvrzení, totiž že po kolapsu eura by Německo postihla hospodářská pohroma – vyplývá neopakovatelný závazek Německa euro udržet.

Německá kancléřka Angela Merkelová je už nějakou dobu oblíbeným terčem odpůrců úsporných opatření a je pochopitelné, že po několika měsících, kdy Německo pouze přihlíželo bolestné neschopnosti EU si vládnout, tato země zdráhavě – i když nedostatečně – přebírá zodpovědnost. Při pohledu kupředu, kde se stále zřetelněji rýsuje hrozba rozpadu, bude potřeba německého vedení ještě výraznější. Jakmile však krize pomine, stane se klíčovým prvkem obnovení důvěry institucionální reforma EU.

Údajný demokratický deficit EU je důsledkem „technokratického imperativu“, z něhož se stal v probíhajícím evropském dramatu oblíbený obětní beránek. Podle tohoto názoru byla evropská integrace pomýlená už od svého počátku před více než šedesáti lety, protože byla koncipována a rozvíjena jako projekt elit. Dokud však evropský projekt přinášel prosperitu, nikdo se neobtěžoval zpochybňovat jeho logický základ.

Dnes je však EU v otázce prosperity posledním referenčním měřítkem. Podle průzkumu Pewova ústavu je příznivé hodnocení EU téměř všude na minimálních hodnotách od roku 2007 – v České republice a ve Španělsku kleslo o 20 bodů, v Itálii o 19 bodů a v Polsku o 14 bodů.

Mají-li instituce EU získat zpět důvěru a důležitost, musí formulovat konkrétní politiku a přinášet výsledky v oblastech, které se přímo dotýkají zájmů občanů – nezaměstnanosti mladých lidí, městského plánování, zdravotnictví, biotechnologického výzkumu, úspor energie, dopravy a stárnutí. Všechna tato témata tvořila nedílnou součást ambiciózní Lisabonské strategie EU (která v roce 2000 slibovala, že do roku 2010 učiní z Evropy nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa), ale všechna záhy přebraly národní politické agendy. To napříště nesmíme dopustit.

Na ztroskotání eura není ve skutečnosti nic nevyhnutelného. Skličující obraz, který dnes Evropa vrhá do světa, neodpovídá realitě. Evropa má nejzdravější a nejvzdělanější populaci na světě, největší ekonomiku a obrovskou zásobárnu měkké síly, a to i díky své oddanosti lidským právům a demokratickým hodnotám.

Přesto Evropa čelí pohromě. Klíčem k posílení důvěry a důvěryhodnosti evropské sociální struktury může být docela dobře disciplína a morálka – na což severní Evropané neúnavně poukazují. Pokud však všichni Evropané nepřijmou zodpovědnost za záchranu eura – a s ním i EU –, je všechno ostatní jen plytká rétorika.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.