PEKING – Rozvojové země stojí před zdánlivě nepřekonatelnou překážkou v podobě zajištění zdravotní péče pro svou rychle rostoucí – nebo v některých případech rychle stárnoucí – populaci, a to zejména v situaci, kdy jsou zdravotnické systémy stále přetíženější a šíří se infekční i jiné nemoci. Jelikož je přístup k léčivům v těchto regionech úkolem s řadou různých aspektů, je nejlepší, když se jím zabývá několik stran současně.
Je zapotřebí navázat vztahy trvalé spolupráce mezi farmaceutickými společnostmi, vládami, neziskovými organizacemi a předáky komunit, aby mohly znevýhodněné populace překonat problémy spojené se zdravotnictvím. Společně by tyto strany měly zaujmout binární přístup a řešit jak „hardwarové“ faktory (které zůstávají neměnné, například fyzická vzdálenost od léčebných center nebo prodloužené zásobovací řetězce), tak i „softwarové“ faktory (těžko uchopitelné aspekty, které se v každém regionu nesmírně liší, například úloha rodiny nebo kulturní zvyklosti).
Tyto principy jsou obzvláště platné v místech, jako je čínská venkovská provincie Sin-ťiang, kde se průměrná očekávaná délka života zadrhla na 67 letech (oproti 73,5 letům v Číně jako celku) a absence přístupu ke zdravotní péči podkopává blahobyt obyvatel. Sin-ťiang má rozlohu téměř 1,7 milionu čtverečních kilometrů, ale jen 21 milionů obyvatel, z nichž mnozí jsou příslušníky kočovných kmenů. Z ekonomického hlediska je odolnost této provincie klíčovým předpokladem čínské strategie hospodářského růstu – Sin-ťiang se považuje za čínskou bránu k Západu.
PEKING – Rozvojové země stojí před zdánlivě nepřekonatelnou překážkou v podobě zajištění zdravotní péče pro svou rychle rostoucí – nebo v některých případech rychle stárnoucí – populaci, a to zejména v situaci, kdy jsou zdravotnické systémy stále přetíženější a šíří se infekční i jiné nemoci. Jelikož je přístup k léčivům v těchto regionech úkolem s řadou různých aspektů, je nejlepší, když se jím zabývá několik stran současně.
Je zapotřebí navázat vztahy trvalé spolupráce mezi farmaceutickými společnostmi, vládami, neziskovými organizacemi a předáky komunit, aby mohly znevýhodněné populace překonat problémy spojené se zdravotnictvím. Společně by tyto strany měly zaujmout binární přístup a řešit jak „hardwarové“ faktory (které zůstávají neměnné, například fyzická vzdálenost od léčebných center nebo prodloužené zásobovací řetězce), tak i „softwarové“ faktory (těžko uchopitelné aspekty, které se v každém regionu nesmírně liší, například úloha rodiny nebo kulturní zvyklosti).
Tyto principy jsou obzvláště platné v místech, jako je čínská venkovská provincie Sin-ťiang, kde se průměrná očekávaná délka života zadrhla na 67 letech (oproti 73,5 letům v Číně jako celku) a absence přístupu ke zdravotní péči podkopává blahobyt obyvatel. Sin-ťiang má rozlohu téměř 1,7 milionu čtverečních kilometrů, ale jen 21 milionů obyvatel, z nichž mnozí jsou příslušníky kočovných kmenů. Z ekonomického hlediska je odolnost této provincie klíčovým předpokladem čínské strategie hospodářského růstu – Sin-ťiang se považuje za čínskou bránu k Západu.