0

Zavíráme oči před bouří

Poslední, říjnová schůzka ministrů financí G7 byla naprostým nezdarem. Jediné, na čem se shodli, bylo napomenutí Číně, aby revalvovala svou měnu. Hodnota jüanu je sice významná, leč není hlavní otázkou, před níž dnes světová ekonomika stojí. Skutečný bezprostřední problém se týká toho, co se děje a co se stane s dolarem. Avšak opravdová otázka prosperity se dotýká základů globální finanční soustavy.

Jak hluboko dolar klesne? Jak můžeme napravit nevyváženosti ekonomik – Číny a daleko za ní Evropy – exportujících ve velkém do Spojených států nebo do dolarové oblasti? Utiší se časem hypoteční trh USA, u něhož se v roce 2008 očekávají ještě větší potíže, nebo nakazí celou mezinárodní finanční soustavu? Hrozí riziko, že rostoucí ceny ropy – už teď dosahující rekordních výší – způsobí ve světě další neschopnosti splácet dluhy? Příval výkazů o hospodaření největších amerických bank naznačuje, že skutečně je čeho se obávat.

Stav světového hospodářství je v současnosti velice zvláštní. Nedochází k velkým šokům, ale jsou tu různé propady a krize. Centrální bankéři se snaží konejšit a vracet důvěru, ale nejsou příliš přesvědčiví. Vlády mlčí a jednají více méně, jako by se nic důležitého nedělo. Podle mnoha ekonomů, komentátorů a novinářů jsou dnešní starosti přechodné a řešitelné těžkosti. Na obzoru není žádná všeobecná krize.

S tím já nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že jsme vstoupili do období oslabování napříč různými oblastmi globálního ekonomického systému a že to může vést ke globální recesi. Máme-li se takové krizi vyhnout, toto oslabování vyžaduje silnou reakci mezinárodní veřejnosti, včetně přísnější regulace.

Proč se světová ekonomika zdá tak chatrná? Zaprvé, dnešní způsob fungování kapitalismu se oproti situaci před pouhými 30 lety obrovsky změnil. Ve vyspělých zemích přinesl kapitalismus v letech 1945 až 1975 prudký růst, v průměru 5% za rok na dlouhá období. Samozřejmě že růst podléhal výkyvům, ale ne finančním krizím toho typu, jaký dnes pravidelně vídáme. Navíc kapitalismus v prvních desetiletích po druhé světové válce udržoval plnou zaměstnanost, přičemž nezaměstnanost se v Evropě, Severní Americe a Japonsku držela často kolem 2%. Nejistota zaměstnání bývala tehdy téměř neznámým jevem a masová chudoba vymizela.

Klíčem k tomuto období růstu a spokojenosti byly robustní systém sociálního blahobytu a převážně keynesiánské domácí i zahraniční hospodářské politiky ve všech velkých státech světa. Všechny vyspělé ekonomiky především uskutečňovaly politiky koncipované tak, aby zajišťovaly vysoké mzdy, které zajistí vysokou spotřebu, a tedy rychlý růst. Akcionáři se ve srovnání s dneškem spokojili s relativně skrovnými dividendami.

Třicet let nato se akcionáři s tímto systémem nadobro rozešli. Vůdčí role v této revoluci se ujaly penzijní, investiční a hedžové fondy. Ve všech vyspělých ekonomikách za posledních 25 let velkolepě vyletěly zisky, o 8% až 10% HDP. Mzdy a příjmy sociálního zabezpečení ovšem utrpěly stejně velký propad.

V důsledku toho má růst chatrné základy. Pracovní síla všude ztrácí jistoty a ve vyspělých zemích se opět objevila masová chudoba. Jak zesílila ekonomická deregulace, začaly propukávat finanční krize: od roku 1990 došlo ke třem výrazným krizím v Latinské Americe, po jedné v Rusku a Asii, k internetové bublině a teď ke krizi podřadných hypoték.

Zadruhé, pevný růst HDP v USA a ve Velké Británii v posledních 6 až 7 letech znehodnocuje enormní zadlužení. USA si dnes půjčují 2 miliardy dolarů denně, z toho 95% z Asie a 45% z této částky od čínské centrální banky. Celkový dluh USA přesahuje 39 bilionů dolarů čili zhruba 3,5násobek amerického HDP.

Tato situace zůstane zvládnutelná, jedině pokud se přestanou zvyšovat ceny ropy. Pravděpodobný je však opak, přičemž domácí inflace – nebezpečí zjitřované uvolňováním peněžní nabídky ze strany centrálních bank ve snaze pomoci komerčním bankám – přináší riziko vyšších úrokových sazeb.

Konečně, ačkoliv jsou dnes aktiva mnohem likvidnější, nepovzbudilo to dlouhodobé výrobní investice. Místo toho ziskové rozdrobování zdravých společností uvolnilo kapitál, který odtéká do nehmotných aktiv, domů a dalších forem nemovitého majetku, což vyvolává spekulativní krizi. Krátce, globální ekonomika – prosycená plány na rychlé zbohatnutí, přeplacenými šéfy a firemními podvody – ztratila své morální ukotvení.

Nemůžeme dovolit, aby tyto nebezpečné trendy neomezeně pokračovaly. Zřetelně plujeme vstříc skaliskům a celý vyspělý svět by měl být znepokojen. Je naléhavě zapotřebí uspořádat globální konferenci – jakousi Bretton Woods II – a přijmout přísná pravidla, která by zkrotila dnešní nezvládnutelné finanční trhy. Jak bohužel ukázala nedávná schůzka G7, světově nejvýznamnější vlády dosud nejsou připravené jednat.